ROK V TREBLINCE



Yankel Wiernik - vězeň, který utekl z Treblinky a den po dni odvyprávěl fakta jednoho roku svého života v tomto táboře smrti. Tento unikátní rukopis je první zprávou očitého svědka z tábora Treblinka, tohoto německého vyhlazovacího tábora v Polsku. Byla sepsána tímto uprchlým vězněm, židovským dělníkem z Varšavy, který zde strávil jeden rok svého života. Wiernik utekl během tamního povstání.

Knihu vydalo nakladatelství AMERICAN REPRESENTATION of the General Jewish Workers' Union of Poland, 175 East Broadway, New York 2, N.Y., 1945

Obsah
Kapitola 1  -   "Drahý čtenáři...Přízraky smti mě navštívili, zástupy dětí, dětiček, nic ale děti..."
Kapitola 2  -   "Stalo se to ve Varšavě 23.srpna 1942..."
Kapitola 3  -   "Ženy a děti musely stát nalevo.. "
Kapitola 4  -   "... kdo byl odsouzen stát se svědkem utrpení svých bratří a pozorovatelem jejich zmučených těl..."
Kapitola 5  -   „...Všichni vypadalo stejně. Všichni zažloutlí od plynu..."
Kapitola 6  -   „...Lidé byli často v plynových komorách přes noc, aniž by byl motor vůbec zapnut..."
Kapitola 7  -   „…a dítě by kňouralo, ale pak by něčí prsty pevně uchopily jeho hrdlo a sevřely ho jako ve svěráku, přerušujíce tím jeho poslední vzlykající zalapání po dechu.“
Kapitola 8  -   „Ona byla naše bezejmenná hrdinka..."
Kapitola 9  -   „ ... Viděl jsem těla nově zaplynovaných obětí na kterých pracovali "zubaři", odstraňujíc kleštěmi jejich zlaté zuby..."
Kapitola 10  -   „Duben 1943... zabili je přímo na hranici a pak je hodili do jejích plamenů.“
Kapitola 11  -   „Byli přivezeny dva další stroje na exhumaci těl, další spalovací rošty byli postaveny...“
Kapitola 12  -   „Popel nemluví...“
Kapitola 13  -   Den našeho osvobození se blíží
Kapitola 14  -   Rozhodnuto vydat svět svědectví o nacistickém pekle…. Povstání



Kapitola 1

Drahý čtenáři,
     to, že se neustále vracím ke svému mizernému života, dělám čistě pro Vás. Pro mě osobně život ztratil veškerou svou přitažlivost. Jak mohu volně dýchat a užívat si všeho co příroda vytvořila?
     Čas a opět také ja vstáváme uprostřed nočního sténání. Příšerné noční můry přerušují můj spánek, který přitom tolik potřebuji. Vidím tisíce koster vztahující své kosti naproti mně, žebrají o slitování a o život, jenže já, úplně propocený, necítím žádnou schopnost poskytnout jim jakoukoliv pomoc. A pak vyskočím, mnu si oči a vlastně se raduji, že to byl pouhý sen. Žiji zatrpklý život, přízraky smrti mě navštívili, zástupy dětí, dětiček, nic ale děti. Obětoval jsem všechny tyto své blízké a drahé. Já sám jsem je na to popraviště přivedl. Já jsem pro ně plynové komory postavil.
     Dnes jsem starý muž, bez střechy nad hlavou, bez rodiny, bez i byť jediného příbuzného. Mluvím sám se sebou. Odpovídám si na své vlastní otázky. Jsem tulák. Procházím kolem lidských sídel s pocitem strachu. Mám pocit, že všechny mé zkušenosti mi byly vepsány do tváře. Kdykoliv se podívám na svůj odraz v potoce nebo v kaluži vody, úzkost a překvapení zkřiví můj obličej do ohyzdné grimasy. Vypadám vůbec jako lidská bytost? Ne, to tedy rozhodně ne. Rozcuchaný, neupravený, sešlý. Vypadá to jako bych na svých ramenou nesl břímě několika století. Toto břímě je únavné, velmi únavné, ale musím ho nést po zbytek času. Chci a musím ho nést. Já, co jsem viděl zkázu tří generací, musím pokračovat v životě pro význam budoucnosti. Svět musí být zpraven o odporných činech všech těch barbarů, aby je mohly další staletí a generace co přijdou proklínat. A jsem to já, kdo se má postarat o to, aby se to skutečně stalo. Žadné představy, jakkoliv odvážné, můžou zplodit něco podobného tomu, co jsem viděl a co jsem prožil. Ani pero, jakkoliv obratně by s ním bylo psáno, by nemohlo popsat něco podobného. Hodlám zde všechno přesně vypovědět tak, aby celý svět mohl vidět, co zač byla „západní kultura“. Zatímco šli miliony lidí vstříc své zkáze, trpěl jsem, a to všechno proto, aby se o tom mohli další miliony lidí dozvědět. To je tím pro co žiju. To je jediným smyslem mého života. V míru a odloučení dávám dohromady svůj příběh a představuji ho s pečlivou přesností a určitostí.
     Mír a samota jsou mí nejbližší přátelé a nic než švitoření ptáků mi nečiní společnost během meditací a práce. Drazí ptáci. Stále mě mají rádi, jinak by nešvitořily tak vesele a tak snadno by si na mě nezvykly. Mám je rád stejně jako všechno, co Bůh stvořil. Možná že ptáci navráti do mé mysli mír a klid. Třeba má zase přijít den, kdy se budu moci znovu smát.
     Třeba to přijde a ja budu moci ukončit svou práci a ta pouta, co mě nyní vážou, odpadnou..

Kapitola 2

    Stalo se to ve Varšavě 23. srpna 1942 během blokády. Byl jsem na návštěvě u svých sousedů a již jsem se do svého domova nikdy nevrátil. Slyšeli jsem hluk z výstřelů z pušek, přicházel k nám ze všech stran, ale neměli jsem ani tušení o hořké realitě. Náš strach byl však zvýrazněn v okamžiku, kdy se na ulici objevil člen německé jednotky a ukrajinský milicionář, a hlasitě a výhružně zařvali: „všichni ven“.
     Na ulici německý esesman nařídil uspořádat se do řad, bez jakéhokoliv rozlišení podle věku či pohlaví, svůj úkol vykonávajíc s neskrývanou radostí a spokojeným úsměvem na tváři. Agilní a rychlý, byl tady, tam a všude. Všechny si nás prohlížel, jeho oči kmitaly sem a tam po celé délce našich řad. Se sadistickým úsměvem zamyšleně pozoroval skvělý výsledek své práce. Byl z nich ten nejodpornější.Lidský život pro něj nic neznamenal a způsobit někomu smrt a nevyslovitelná muka pro něj bylo vrcholným potěšením. Kvůli jeho „heroickým výkonům“ se také stal zástupcem velitele jednotky (Unterscharführer). Jmenoval se Franz. Měl psa jménem Barry o kterém budu mluvit později.
     Stál jsem na silnici hned naproti domu, kde jsem bydlel, na ulici Wolynska. Z tohoto místa jsme byli přemístěni do ulice Zamenhof. Ukrajinci si před našima očima mezi sebou rozdělili náš majetek. Hádali se mezi sebou, otevírali naše balíčky a třídili jejich obsah.
     Přes velký počet lidí mezi námi panovalo hluboké ticho, jako by nás zahalil nějaký mrak, který byl předzvěstí čirého zoufalství. Nebo, byla to rezignace? A pořád jsme ignorovali pravdu. Fotografovali nás jako bychom byli zvěř. Část zástupu vypadala spokojeně a já sám jsem doufal, že se budu moci vrátit domu, domnívajíc se, že jsme pouze procházeli nějakou identifikační procedurou.
     Na základě rozkazu jsme se pohli kupředu. A pak jsme, k našemu zděšení, stáli tváří v tvář kruté realitě. Stáli tam železniční vagony, prázdné železniční vagony, čekajíc nás přijmout. Byl to jinak běžný jasný a horký letní den. Co špatného naše ženy, děti a matky spáchaly? Proč to všechno? Nádherné, jasné a zářící slunce zmizelo za mraky stejně jako by se znechuceně sklonilo před naším utrpením a ponížením.
     Pak přišel příkaz nastoupit do vagonu. Asi 80 osob bylo vtěsnáno do každého vagonu, bez jakékoliv možnosti utéct. Byl jsem oblečen pouze do svých jediných kalhot, triku a páru nízkých bot. Nechal jsem doma batoh s párem vysokých bot, které jsem měl připravené kvůli fámám, že nás odvezou na nějakou těžkou práci na Ukrajinu. Náš vlak byl převezen z jednoho místa na druhé. Mezitím si to naši ukrajinští dozorci podle všeho náramně užívali. Křičeli a všude bylo slyšet spoustu smíchu.
     Vzduch ve vagonu se stával čím dál tím více horkým a skličujícím, těžkým a beznadějné zoufalství na nás dopadalo jako oblak mraku. Viděl jsem všechny kolem sebe v hrozné miserii, sám jsem ale stále nebyl schopen pochopit rozměr našeho neštěstí. Znal jsem utrpení, brutální zacházení a hlad, ale stále jsem si neuvědomoval nemilosrdné ruce katů, které se měly chopit nás, našich dětí, naší existence.
     Uprostřed této nevýslovné atmosféry jsme konečne dorazili do Malkinia, kde zůstal náš vlak přes noc. Ukrajinští dozorci přišli do našeho vozu a poptávali se po našich cennostech. Kdokoliv kdo něco měl se toho rád vzdal, jen aby prodloužil svůj život. Naneštěstí já jsem u sebe nic cenného neměl, přece jen jsem opustil svůj domov velmi neočekávaně a navíc jsem byl tou dobou nezaměstnaný. Postupně jsem také všechny věci rozprodal neboť jsem se chystal odejít z Varšavy pryč.
     Ráno se náš vlak vydal znovu na cestu. Projížděli jsme kolem vlaku, který byl plný polonahých, trpících lidí. Mluvili na nás, ale my jsme nerozuměli co nám říkali.
     A den okolo byl tak horký a dusný. Čím dál tím více jsme trpěli žízní. Dívajíc se ven z okna, viděl jsem rolníky prodávající láhev vody za 100 zlotých. Já jsem měl u sebe pouze 10 zlotých, minci s Marschalem Pilsudskim, kterou jsem si ovšem cenil jako suvenýr. A tak jsem mohl na vodu zapomenout. Nicméně ostatní si, pokud měli, vodu koupili a chleba také, za cenu 500 zlotých za 1 kilogram žitného chleba.
     Až do poledne jsem žízní velmi trpěl. Pak vstoupil do vozu jeden Němec, hodnosti Hauptsturmführer a 10 mužů poslal ven pro vodu. A tak jsem mohl nakonec alespoň i já uhasit svou žízeň. Také zazněl povel odstranit z vozu mrtvá těla, pokud zde nějaká byla, ale nebyla zde žádná.
     Ve 4 hodiny odpoledne se dal vlak znovu do pokybu a během několika minut jsme dorazili do tábora Treblinka. Děsivá realita na nás dopadla jen pouhým přijížděním do tohoto místa. Dvůr tábora byl zaneřáděn lidskými těly, některými stále oblečenými, některými pouze nahými. Jejich obličeje byly zkrouceny hrůzou a strachem, černé a opuchlé, oči doširoka otevřené, s vystrčenými jazyky, s lebkami rozdrcenými, těly zohavenými. A všude byla krev, krev našich dětí, našich bratrů a sester, našich otců a matek. Bezmocní, cítili jsme, že neujdeme našemu osudu a padneme za další oběť našim popravčím. Ale co jsme s tím mohli dělat? Kéž by to byla jenom nějaká noční můra! Ale bohužel, byla to tvrdá realita. Čelili jsme něčemu, co se nazývalo výstěhování, myšleno vystěhování do míst nevýslovného utrpení. Nařídili nám vystupit z vlaku a všechny zavazadla, která jsme měli u sebe, jsme měli nechat ve vlaku.

Kapitola 3

     Odvedli nás na nádvoří tábora, který byl na každé straně lemován baráky. Byly tam dvě velké cedule s instrukcemi odvevzdat pod trestem smrti veškeré zlato, stříbro, diamanty, peníze a další cennosti. Během celé doby stáli na střechách baráků ukrajinští dozorci s připravenými kulomety.
     Ženy a děti měly jít nalevo a mužům bylo řečeno seřadit se napravo a dřepnout si na zem. O několik metrů od nás byla jiná skupina mužů zaměstnaná vynášením našich zavazadel z vlaku a jejich narovnáváním na jednu hromadu. Podařilo se mi vmísit se do této skupiny a začal mezi nimi také pracovat. To bylo poprvé, co jsem dostal ránu bičem od jednoho Němce, ketrému říkali Frankenstein. Ženám a dětem nařídili svléknout se, ale nikdy jsem už nezjistil, co se stalo s těmi muži tehdy, nikdy více jsem je však neviděl.
     Později odpoledne přijel z Miedzyrzecze další vlak, ale 80 procent z jeho nákladu tvořila pouze mrtvá těla. Měli jsme je vynést ven z vlaku, to vše pod sprškou ran biče od dozorců. Konečně jsme tuto příšernou práci dokončili. Zeptal jsem se jednoho z mých spoluvězňů co to mělo znamenat. Toliko odpověděl, že každý, s kým jsem dnes mluvil, nedožije zítřka.
     Čekali jsem ve strachu a napětí. Po chvilce nám nařídili utvořit půlkruh. Scharführer Franz dokráčel až k nám, doprovázen svým psem a ukrajinským dozorcem, ozbrojeným kulometem. Nás tam bylo asi 500 osob. Stáli jsme v němém očekávání. Asi 100 z nás bylo odděleno, seřazeno do 5 řad a museli jsem odejít stranou, kde jsme si měli kleknout. Já byl jedním z těchto oddělených vězňů. V jednom okamžiku se najednou rozeřval zvuk kulometu a vzduch se zaplnil lidským sténáním a křikem. Nikdy více jsem již tyto lidi neviděl. Pod dopady ran biče a pažby pušky nás, co jsme zůstali, odvedli do baráků, kde byla tma a chyběla podlaha. Sedl jsem si na písčitou zem a usnul jsem.
     Příští ráno jsme byli probuzeni hlasitým křikem. Všichni najednou jsme vyskočili vyšli jsme ven na dvůr mezi ječící ukrajinské dozorce. Scharführer pokračoval v mlácení nás bičem a pažbou pušky na každém kroku, dokud jsme nebyli seřazeni do řady. Chvíli jsme tam jen tak stáli, aniž jsme dostali jakýkoliv rozkaz, mlácení nicméně pokračovalo. Den právě začínal a já jsem si říkal, že snad příroda sama přijde nám na pomoc a sešle na naše trýznitele spršku blesků. Jenže slunce pouze uposlechlo zákon přírody, vysvitlo v celé své kráse a jeho paprsky dopadaly na naše zbídačená těla a bolavá srdce.
     Ze svých myšlenek jsem byl vyrušen povelem „pozor!“ Skupina, tvořená Scharführerem a ukrajinskými dozorci a vedená Untersturmführerem Franzem se svým psem stála přímo před námi. Franz prohlásil, že se chystá vydat rozkaz. Na jeho povel nás začali nanovo mlátit, rány dopadaly hustě a rychle. Naše tváře a těla byla surově strhaná, přesto jsme všichni museli stále vzpřímeně stát. Pokud by se někdo shrbil a upadl i jen malinko, byl by zastřelen, jelikož by ho považovali za neschopného pracovat.
     Když naši trýznitelé uspokojili svoji touhu po krvi, byli jsme rozděleni do skupin. Byl jsem zařazen do komanda, které mělo na starosti zacházení s těly. Tato práce byla velmi náročná neboť jsme museli vléct každé tělo, bv týmu po dvou, na vzdálenost asi 300 metrů. Někdy jsme tělo obvázali provazem, aby se nám ho do hrobu lépe táhlo. Najednou jsem uviděl kousek od sebe naživu nahou ženu. Byla celá nahá, mladá a krásná, její pohled v očích byl však naprosto pomatený, šílený. Něco nám říkala, my jsem ji však nerozuměli, ani jsme ji nemohli nikterak pomoci. Byla zabalená do prostěradla, pod kterým schovávala malé děcko a horečně hledala nějaký úkryt. Jakmile ji uviděl jeden z Němců, nařídil hodit ji do jámy a zastřelil jak ji tak to malé dítě. To bylo poprvé, co jsem viděl střelbu na vlastní oči.
     Podíval jsem se do jam všude okolo. Rozměrem měla každý přibližně 50x25x10 metrů. Stál jsem nad jednou z nich a právě jsem se chystal hodit dovnitř jedno z těl, když najednou ke mně zezadu přišel jeden Němec a chtěl mě zastřelit. Otočil jsem se a zeptal se ho, co jsem udělal, načež mi řekl, že jsem se pokusil slézt do té jámy, aniž mi někdo řekl, abych to udělal. Vysvětlil jsem mu, že jsem chtěl do té jámy pouze hodit to tělo.
     Vedle každého z nás byl buď jeden Němec z bičem nebo Ukrajinec ozbrojený pistolí. Během práce jsme dostávali rány do hlavy. Kousek stranou stál bagr, který svým rypadlem vyhrabával jámy. Těla jsme museli nést či vléct za běhu, za sebemenší přestupek následovalo bití. Těla ležela po nějaký čas všude okolo a jejich rozklad způsoboval ve vzduchu neskutečný zápach hniloby. Také už se objevovali všude okolo červi. Často se stalo, že ruka nebo noha odpadly, jakmile jsme se je snažili obvázat provazem, aby se nám lépe táhly do hrobu. Tímto způsobem jsme pracovali od úsvitu do západu slunce, bez jídla i pití, za takových podmínek mohl být jednoho dne jeden z hrobů i pro nás. Během dne bylo velké horko a my jsme velmi trpěli žízní.
     Když jsme se v noci vrátili zpátky do našeho baráku, každý z nás hledal ty muže, které jsme viděli den předtím, ale nemohli jsme je najít, nebyli již déle mezi živými. Ti, kteří třídili zavazadla padali za oběť daleko častěji než jiní. Hladověli a kradli ze zavazadel jídlo a pokud byli chyceni, což bylo častým jevem, odvedli je k nejbližší jámě a jejich mizerná existence byla skončena jednou rychlou kulkou. Celé nádvoří tábora bylo poseto zavazadly, tašky, oblečením a batohy, které byli odhozeny oběti předtím než je potkal jejich osud. Jak jsem pracoval, všiml jsem si, že někteří z dělníků měli na kalhotech červené nebo žluté záplaty. Neměl jsem žádné potuchy co to znamenalo. Byli umístěni v jedné části našeho baráku oddělené příčkou. Bylo to celkem asi 50 mužů a žen. Prací s těly a v této děsivé atmosféře jsem strávil celkem 4 dny.

Kapitola 4

     V pátek, myslím, že to bylo 28. srpna 1942, jsme se varátili z práce. Všechno běželo přesně podle svého režimu. „Pozor! Smeknout čepice! Nasadit čepice!“ a Franzův proslov. Jmenoval jednoho z nás za předáka a dále vybral několik bossů, kápů, kteří nás vedli do práce. Ve své řeči nám Franz sdělil, že jestli budeme tvrdě pracovat, dostaneme vše, co budeme potřebovat. Pokud ne, už si najde způsob, jak s námi zatočit. Jak Franz říkal, Němec si ověří schopnost zvládat každou situaci. Tak také Němci prováděli deportace takovým způsobem. Židé lezli do vagonu o své vlastní vůli, aniž by byli domysleli, co všechno by za tím mohlo být. Všechno co Franz říkal bylo jako vždy hojně okořeněno jeho obvyklými urážkami.
     29. srpna proběhla ranní procedura obvyklým způsobem, ale tentokrát v polštině. Rychle jsme vstali a vyšli jsme na dvůr. Jelikož jsme spali oblečení, nemuseli jsme se oblékat a tak jsme mohli rychle uposlechnout rozkazu a seřadit se do řad. Rozkazy byly toho dne vydány v polštině a celkem vzato s námi slušně zacházeli. Franz si vzal ještě jedno slovo, ve kterém nám sdělil, že odteď bude každý pracovat v rámci svého vlastního zaměstnání.
     Nejprve byli volání specialisti ve stavebním průmyslu. Já jsem se nahlásil jako místr stavebních prací. Všichni z této skupiny byli odděleni od ostatních. Nás 15 v rámci stavební skupiny a k nám byli přiděleni 3 Ukrajinci jako dozorci. Jeden z nich, starší voják jménem Kostenko, nevypadal tak hrozivě. Druhý, jmenoval se Andreyev, byl typickým dozorcem, střední postavy, obtloustlý s kulatým rudým obličejem, celkem svérázného typu. Třetí z nich se jmenoval Nikolay. Byl to malý, vyzáblý, sprostý člověk, s ďábelskými oči a sadistického typu. Dále nad námi hlídali další dva Ukrajinci s pistolemi.
     Odvedli nás do lesa a nařídili nám odstranit ostnaté dráty a posekat stromy. Kostenko a Andreyev přitom byli velmi milý. Nicméně ale Nikolay, ten používál biče pořád stejně. Popravdě řečeno, mezi námi co jsme byli vybráni, žádní stavební specialisté nebyli. Prostě se přihlásili jako tesaři, protože nechtěli být nasazeni na práci s těly. Ti byli neustále mláceni bičem a ponižováni.
     V poledne jsme práci zastavili a vrátili jsme se do našeho baráku na něco k jídlu, což byla polévka, kroupy a plesnivý chléb. Podle běžných podmínek by toto jídlo nemohlo být považováno za vhodné pro konzumaci lidmi, ale, my, hladoví a unavení, jsme ho všechno snědli. V 1 hodinu odpoledne přišli naši dozorci s Ukrajinci a vzali nás zpět do práce, ve které jsme byli až do večera, kdy jsme se opět vrátili do baráku. Pak přišla obvyklá procedura, rozkazy atd.
     Toho zvláštního dne bylo všude kolem mnoho Němců a nás tehdy bylo asi 700. Byl tu i Franz se svým psem. Najednou se zeptal, se smíchem na tváři, jestli někdo z nás rozumí německy. Přibližně 50 mužů ukročilo vpřed. Všem nařídil odstoupit a utvořit oddělenou skupinu, zatímco se neustále smál, aby tím zmírnil naše napětí. Tito muži, co se přihlásili, že umí německy, byli odvedeni pryč a už se nikdy nevrátili. Jejich jména se na seznamu přeživších neobjevila a nikdy nikdo nenapíše, za jakého utrpení zemřeli. A opět uběhlo několik dní.
     Pracovali jsme na tom samém nasazení a žili za stejných podmínek. Po celý čas jsem pracoval s jedním ze svých kolegů a osud k nám byl kupodivu laskavý. Bylo to možná kvůli naší specializaci v tomto oboru nebo kvůli našemu úkolu být svědky tolika utrpení našich bratří, dívat se na jejich umučená těla a žít proto, abychom jednou všem sdělili pravdu. Naši bossové dali mně a mémo kolegovi krabici s vápnem. Andreyev na nás dohlížel. Naši práci považoval za uspokojivou. Ukazoval nám svou laskavou tvář a dokonce nám každému dal kousek chleba, který byl pro nás tou dobou vším, protože jsme již byli k smrti hladoví. Někteří lidé, kteří byli ušetřeni jiné formě smrti, jak o tom budu psát později, již byli od hladu zažloutlí a opuchlí a postupně zahynuli. Naše skupina narůstala příjezdem dalších dělníků. Základy pro jakýsi typ budovy již byly vykopány. Nikdo z nás ale nevěděl, co za stavbu to vlastně bude. Na nádvoří vznikla dřevěná budova obehnaná vysokým plotem. Funkce této stavby nám byla utajena.
     O několik dní později přijel německý architekt se svým asistentem a stavební práce pokračovaly. Byl však velký nedostatek zedníků, ačkoliv se mnoho lidí hlásilo jako zruční dělníci, aby se vyhli práci s těly. Většina těchto mužů byla nicméně zavražděna. Jendou, když jsme zrovna zedničili, jsem si všiml muže, kterého jsem znal z Varšavy. Jmenoval se Razanowicz. Měl černé oči, z čeho jsem odvodil, že bude kolem večera zastřelen. Křestním jménem se jmenoval Bert a spolu se svým synem pracoval s námi, ale během krátké doby byli také zastřeleni. Osud mě ničeho neušetřil.
     O několik dní později jsem se dozvěděl účel oné stavby, skryté za vysokým plotem, a ten objev ve mně vyvolal naprosté šílenství.
     Příští práce pro mě a mého kolegu byla posekat a zpracovat dříví. Pro nás dva to byla velmi tvrdá práce. Nedělal jsem podobnou práci 25 let a můj kolega byl profesí umělecký truhlář a nebyl zrovna obratný v práci se sekyrou, ale s mojí pomocí tu práci poměrně zvládal. Já jsem povoláním tesař, ale po mnoho posledních let jsem působil jako člen zkušební komise varšavské Komory řemeslníků. A mezitím proběhlo 8 nepopsatelných dní této tvrdé existence. Ani žádné nové transporty nepřijížděly. Konečne, 8.den, přijel transport z Varšavy.

Kapitola 5

     Tábor Treblinka byl rozdělen do dvou částí. Do tzv. tábora č.1 vedla železniční výhybka a rampa pro vykládání lidského nákladu a také široký otevřený prostor, kde se třídily zavazadla nově příchozích. Židé ze zahraničí si s sebou přiváželi značné množství zavazadel. Tábor č.1 také obsahovalo něco, co se nazývalo lazaret Camp No. 1 also contained what was called the lazaret (ošetřovna), dlouhá budova měřící 30 x 2 metry . V té pracovali dva vězni. Měli na sobě bílé zástěry a na rukávě červený kříž, působili dojmem lékařů. Z transportu vybírali staré a nemocné a posazovali je na dlouhou lavici, směrem k otevřené jámě. Za lavicí stáli Němci a ukrajinští dozorci a stříleli je zezadu do hlavy. Těla se skutálela přímo do jámy. Poté co se v jámě nahromadilo určité množství těl byla hromada těl zapálena.
     Baráky, v nichž byli ubytováni Němci a Ukrajinci, byly umístěny o kousek dál, kde byly také kanceláře tábora, baráky pro židovské dělníky, dílny, stáje, chlívky pro prasata, sklad potravin a dalších zásob. Táborová auta byla zaparkovaná na dvoře. Pro běžného pozorovatele by vypadal tábor jako obyčejný pracovní tábor.
     Tábor č.2 vypadala zcela odlišně. Skládal se z baráku pro dělníky, který se rozkládal na území přibližně 30 x 10 metrů, dále prádelny, malé laboratoře, budovy pro 17 žen a stanice pro dozorce. Kromě těchto objektů se zde také nacházelo 13 plynových komor. Všechny z těchto budov byly oploceny ostnatým drátem. Za táborem byla jáma o velikosti 3 x 3 metrů a podél jejích krajů další ostnatý drát. Obě z těchto oplocení byla asi 3 metry vysoká a byla protkána ocelovým drátem. Ukrajinci drželi hlídku okolo celého oplocení. Celý tábor (tábor č.1 i 2) byl obehnán ostnatým drátem vysokým 4 metry s důmyslním zamaskováním. Na dvoře tábora stály 4 strážné věže, každá o 4 patrech; dále se zde ale také nacházelo 6 jednopatrových pozorovacích věží.
     50 metrů za posledním oplocením byly zásobovací cisterny.
     Když jsem dostal do tábora já, fungovaly zde již 3 plynové komory, dalších 10 bylo dostavěno během mého pobytu. Plynová komora měla rozměry 5 x 5 metrů a vysoká byla 1,9 m. Ve stropě byl otvor s hermetickým poklopem. Vybavení komory tvořila plynová roura, podlaha byla vydlážděná a svažovala se směrem k výstupní rampě. Plynové komory byly umístěné v cihlové budově oodělené dřevěným plotem od tábota č.1. Tato dřěvená zátarasa byla asi 80 cm vyšší než budova plynových komor. Do plynových komor byl přístup z chodby, odděleny byly hermeticky uzavřenými železnými dveřmi. Na straně tábora č.2 byly plynové komory propojeny rampou, širokou asi 4 metry, ze které byl vstup do všech 3 komor. Rampa byla asi 80 m nad zemí.
     Každá komora měla také dveře směrem k táboru č.2 (180 x 250 cm velké), které se daly otevřít pouze zvenčí. Oběti byli do plynové komory vedeny z chodby, zatímco těla byla ven vykládána právě těmito dveřmi k táboru č.2. Elektrárna, která zásobovala oba tábory, byla umístěna právě podél těchto 3 plynových komor. Motor vymontovaný z vysloužilého sovětského tanku stál v elektrárně. Tento motor byl pomocí trubky napojen do komory a vháněl dovnitř plyn. Rychlost usmrcení závisela na množství spalovaného plynu, který byl dovnitř vháněn v jeden moment.
     Obsluhu plynových komor měli na starosti dva Ukrajinci. Jeden z nich, Ivan, byl vysoký, podle očí řeklo by se příjemný mírný muž, nicméně byl velmi sadistický. Utrpení lidí si velmi užíval. Někdy nás během práce chytnul, přirazil nás ušima ke zdi, položil nás na zem a brutálně nás bičoval. Zatímco tak činil, jeho obličej vypadal sadisticky spokojeně, smál se a vtipkoval. Oběti zabíjel podle nálady v tom konkrétním momentu. Druhý Ukrajinec se jmenoval Nicholas. Byl to bledý člověk, stejné mentality jako Ivan.
     Toho dne, kdy jsem viděl poprvé, jak jsou vedeni muži, ženy a děti do tohoto domu smrti, jsem zešílel. Trhal jsem si vlasy a plakal jsem slzy zoufalství. Nejvíce mě bolelo, když jsem se díval na ty děti, jak jsou doprovázeny maminkami nebo některé šly i samy, jak totálně ignorovaly fakt, že budou během několika minut v hrozných mukách umírat. V jejich očích se jiskřil strach a stále více, řekl bych, ohromení. Vypadalo to jako by otázka „Co je to? Co to všechno znamená?“ zamrzla na jejich rtech. Nicméně ale vidíc kamenné výrazy na tvářích okolních starších, vyrovnávaly se s chováním ostatních s touto situací. Buď stály bez emocí nebo se tiskly navzájem jedno k druhému či ke svým rodičům a s napětím očekávaly svůj hrozný konec.
     Náhle se rozletěly dveře a vyšel Ivan, držící v ruce silnou plynovou hadici, a Nicholas, mávající šavlí. Na daný signál začalo nahánění obětí. Za doprovodu mlácení je směřovaly do komory. Křik žen, pištění dětí, nářek hrůzy a utrpení, prosby o slitování, o boží odplatu, to vše mi stále zní v uších a brání mi to v tom, abych na tu absolutní hrůzu, co jsem viděl, zapomněl.
     Do místnosti o 25 metrech čtverečních bylo namačkáno mezi 450 a 500 osob. Dovnitř byli natlačeni a během cesty byli mláceni pažbou od pušky a Ivanovou plynovou hadicí. Všude kolem také pobíhali psy, na oběti štěkali, kousali je a trhali. Uniknout úderům a psům, dav lidí se hnal do plynové komory, silnější tlačili před sebe slabší jedince, čimž jim vytvářeli štíty. Rodiče drželi v objetí své děti v marné naději, že je to uchrání od smrti. Tanto zmatek trval jen krátkou chvíli, dveře od komory se najednou prudce zabouchly. Komora byla plná, motor se zapnul a byl připojen k přívodní trubce a nanejvýše do 25 minut leželi všichni na zemi mrtví, či abych byl přesnější, stáli mrtví. Jelikož tam nebyla ani špetka volného místa, byli namačkáni jeden k druhému.
     Už déle nekřičeli, protože nit jejich života byla přetržena. Neměli již žádné potřeby, žádné touhy. Dokonce v smrti, matky drželi pevně své děti v náručí. Již nebyli žádní přítelé ani neopřítelé. Všichni si byli sobě rovní. Již nebyla žádná krása ani ošklivost, všichni byli zažloutlí od plynu. Nebylo již ani žádné bohatství ani chudoba, před trůnem Božím si byli všichni rovni. A proč to všechno? Tuto otázku si pořád pokládám. Můj život je těžký, velmi těžký. Musím ale žít a všem říct o tomto barbarství.
     Jakmile bylo plynování ukončeno, šel Ivan s Nicholasem zkontrolovat výsledek. Přešli k druhé straně budovy, otevřel dveře vedoucí k rampě a pohledem zkontroloval těla. Náš úkol byl ta těla odnést k jámám. Byli jsme po práci na staveništi k smrti unaveni, přesto jsme neměli jinou možnost než poslechnout. Mohli jsme odmítnout, což by ovšem znamenalo bičování nebo smrt stejným způsobem nebo ještě horším, tak jsme poslechli bez reptání.
     Pracovali jsme pod dohledem Hauptmanna (kapitána), střední postavy, obrýleného, jehož jméno si již nevybavím. Mlátil nás bičem a řval na nás, bez přestání. Když jsem mu věnoval tázavý pohled, přestal mě na moment mlátit a řekl, že kdybych nebyl zrovna tesařem, zabil by mě. Podíval jsem se okolo a viděl, že téměř všichni ostatní dělníci sdíleli můj osud. Stádo psů, které se objevilo spolu s Němci a Ukrajinci, na nás bylo vypuštěno. Téměř čtvrtina z nás byla zabita. Zbytek z nás co přežil hodil bez okolků jejich těla do jam. Naštěstí pro mě, jakmile Hauptmann odešel, Unterscharfuhrer mě této práci zbavil.
     Každý den bylo zaplynováno přibližně 10 – 12 000 lidí. Postavili jsme si úzkokolejnou dráhu a po ní na jezdící plošině těla odváželi do jam.
     Jednoho večera, bylo to opět po jednom velmi těžkém dni, jsme byli odvedeni místo do tábora č.1 do tábora č.2. Tamní obrázek byl zcela odlišný, nikdy na něj nezapomenu. Krev mi ztuhla v žilách. Nádvoří bylo plné tísíců a tisíců těl, většinou čerstvých obětí. Němci a Ukrajinci štěkali rozkazy a za pomoci pažeb od pušek a holí mlátili tamní dělníky. Jejich obličeje byly zakrvácené, jejich oči zčernalé a jejich oděv potrhán od psů. Dozorci stáli hned vedle nich.
     U vchodu do tábora č. 2 stála jednopatrová strážní věž. Byla stavěna ve stylu žebříků, ty se také někdy používaly k mučení obětí. Ty byly za nohy přivázány k žebříku, hlavou dolů a následovalo mlácení bičem, minimálně vždy po 25 ranách. Tuto scénu jsem poprvé uviděl tohoto večera. Měsíc a světla reflektorů vrhaly děsivý pohled na strašný masakt živých bytostí, stejně jako na těla, která pokrývala celé místo. Nářek mučených se mísil se svištěním bičů do pekelného zvuku.
     Když jsem přijel do tábora č.2 byl tam pouze jeden barák. Pryčny ještě nebyly hotové a na dvoře se také nacházela kantýna. Viděl jsem tam množství lidí, které jsem znal z Varšavy, ale ti se během pobytu v táboře změnili tak, že ani nebyli k rozpoznání. Byli mláceni, strádali, bylo s nimi velmi špatně zacházeno. Dlouho jsem je ale neviděl, protože na scému přijížděli stále noví a noví lidé. Byl to nepřetržitý sled událostí, příchozí a další příchozí, smrt bez konce. Naučil jsem se dívat se na každého živého člověka jako na mrtvolu. Ocenil jsem ho vždy krátkým pohledem, ve kterém byl obsažen odhad jeho váhy, představy námahy pro přemístění tohoto těla do svého hrobu a kolik ran dostane táhnoucí člověk, než se mu podaří dostat tělo konečně tam kam má. Bylo to příšerné, nicméně pravdivé. Věřili byste, že se může živá bytost, žijící v takovýchto podmínkách, vůbec smát a dělat si ze všeho legraci? Člověk si zvykne na ledaccos..

Kapitola 6

     Německý systém patří mezi nejvýkonnější na světě. Má autority nad autoritami. Oddělení a pododdělení. A, což je nejdůležitější, vždy má správného člověka na správném místě. Kdykoliv je potřeba začít s nelítostnou likvidací a kompletní destrukcí „nežádoucích a podřízených elementů“, vždy se najdou dobří patrioti, co uposlechnou každého rozkazu. Vždy lze najít ty, připravené k ničení a zabíjení ostatních. Nikdy jsem je neviděl projevit soucit či. Nikdy neukázali soucit s nevinnými oběťmi. Jednalo se o roboty, provádějící své úkoly jakmile někdo výše postavený stisknul tlačítko.
     Takovéto lidské hyeny vždy najdou v časech válek a revolucí široké pole působnosti. Cesta do pekel je pro ně snadná a mnohem příjemnější než jakákoliv jiná. Nicméně organizace nebo prostý rozkaz, za pomocí vzdělání, dobrých příkladů a rozumné disciplíny mohly zastavit tyto ďábelské tendence.
     Zvrácené typy číhají na svých pochybných místech, kde pokračují ve svých patolízalských aktivitách. Dnes se stala veškerá etika nadbytečnou. Čím více zvrácený či deprivovaný je jedinec, tím vyšší pozici zastává. Výhodná pozice je založena na skutečnosti, kolik toho jedinec zničí nebo zabije. Lidé, jejichž ruce jsou potřísněny krví nevinných obětí, a kteří necítí potřebu si takové ruce umýt. A naopak, sedí na vysokých postech a svět jim má vzdávat hold. Čím špinavější je jejich svědomí a ruce, tím větší slávou a pýchou oplývají.
     Dalším udivujícím povahovým rysem Němců je jejich schopnost objevovat mezi populací jiných národů další stovky podobně zvrácených jedinců a využít je ve prospěch jejich vlastní záhuby. V táborech pro židovské obyvatelstvo jsou vítáni židovští popravčí a špehové. Němci je dokázali najít, najít tyto gangrenózní kreatury jako byli např. Moyshke z blízkého Sochaczewu, Itzik Kolyla z Varšavy, zloděj Chaskel a Kuba, zloděj a kuplíř, oba byli narozeni blízko Varšavy.

Kapitola 7

     Nová stavba mezi táborem č.1 a č.2, na které jsem pracoval, byla dokončena ve velmi krátké době. Ukázalo se, že jsme stavěli dodatečné plynové komory. Rozlohou byly prostornější než ty staré, 7 na 7 metrů tzn. přibližne 50 m2. Do takové místnosti bylo možné vměstnat 1000 – 1200 osob. Budova byla vystavěna podle koridorového systému, s 5 komorami na obou stranách chodby. Každá komora měla 2 dveře, jedny vedly do chodby, z které do ní vcházeli oběti. Druhé dveře mířily směrem k táboru a těmi byla těla vynášena ven. Konstrukce obou dveří byla stejná jako ve starých plynových komorách. Když byste se na budovu podívali od tábora č.1, viděli byste před vchodem do ní 5 širokých schodů s mísami květin na obou stranách. Pak následovala dlouhá chodba. V průčelí vchodu směrem k táboru byla vymalovaná Davidova hvězda, budova připomínala starodávnou synagogu. Když byla stavba dokončena, řekl Hauptsturmfuhrer svým podřízeným: „Konečně bylo dokončeno židovské město.."
     Práce na plynových komorách trvala 5 týdnů, nicméně nám se zdála trvat věčnost. Museli jsme pracovat od rozednění do sklonku dne, pod nekonečným dohledem neustále nás bijícího biče a pažby od pušky. Jeden z dozorců, Woronkov, ten nás trápil velmi zuřivě, během každého dne několik dělníků ubil. Přestože se naše fyzické utrpení vymykalo představě normální živé bytosti, naše duševní agónie byla mnohem horší. Každý den přijížděly nové transporty plné obětí. Okamžitě se musely vysvléknout a byly vedeny do 3 starých plynových komor, chodíc kolem nás. Mnoho z nás mezi jdoucími vidělo své děti, manželky i další milované. A když se někdo pod tlakem žalu pokusil ozvat se svému milovanému člověku, byl na místě zabit. V těchto podmínkách jsme stavěli komory smrti pro naše bratry i pro nás osobně.
     Toto pokračovalo po 5 týdnů. Po dokončení této práce jsem byl přemístěn do tábora č.1, kde jsem pokračoval v práci na holírně. Vraždě ženských obětí předcházelo ostříhání jejich vlasů. vše bylo prováděno s velkou pečlivostí. Nikdy jsem se nedozvěděl, za jakým účelem tak bylo děláno.
     Moje stálé místo bylo pořád v táboře č.2, nicméně jsem byl každý den odváděn za prací do tábora č.2. Doprovázel mě Unterscharfuhrer Hermann. Byl to přibližně padesátiletý, vysoký a příjemný muž. Rozuměl nám a bylo ho nás líto. Když se poprvé objevil v táboře č.2 a uviděl hromadu zaplynovaných mrtvol, odvrátil svůj zrak a ve tváří se mu objevilo zděšení a lítost. Najednou mě vzal s sebou pryč, hlavně být pryč od té hrozné scény. K nám dělníkům se choval velmi dobře. Často nám potají přinesl nějaké jídlo z německé kuchyně. V jeho očích bylo tolik dobra, že by mu člověk hned vylil své srdce, ale on nikdy s vězni nemluvil. Obával se svých kolegů. Každý jeho pohyb však vypovídal o jeho upřímném charakteru.
     Během mé práce v táboře č.1 přijelo noho transportů. Pokaždé kdy přijel nový transport šli ženy a děti okamžitě najednou do baráku, muži zůstali stát na dvoře. Tam se museli vysvléct, zatímco ženy naivně očekávali možnost se vysprchovat, bez ručníků, bez mýdla .. Brutální dozorci řvali aby byl klid a kopali a rozdávali rány. Děti plakali, starší sténali a křičeli. To celé dělalo věci ještě horšími, mlácení bičem bylo ještě drsnější.
     Ženy a dívky byly odvedeny do „holírny“, aby jim tam zkrátili vlasy. Tím se skutečně domnívali, že se poté půjdou vykoupat. Dále byly odvedeny, přes další východ, do tábora č.2. Tam musely stát, nahé, v mrazivém počasí, čekajíc na pokyn vejít do plynové komory, která tou dobou ještě nebyla připravena na novou dávku obětí.
     A v této zimě museli stát všichni venku, malé děti, celé nahé a bosé, čekajíc na pokyn vejít do stále plnějších komor. Chodidla jejich nohou promrzala a lepila se k ledové zemi. Takto tam stály a plakaly, některé z nich umrzly. Mezitím přišli němci a ukrajinci a začali všechny za asistence mlácení, křiku a kopání popohánět dál.
     Jeden z němců, jmenoval se Seppe, byl obzvláště hnusná a surová bestie. Tomu činilo mučení dětí značné potěšení. Když před sebe tlačil ženy a ty ho prosily o ohled neboť byly mezi nimi také právě děti, vytrhl jedno z dětí ženě z rukou, buď ho roztrhl v půl nebo jím hodil hlavou do zdi. Podobné incidenty nebyly ojedinělé a objevovali se během mého celého pobytu v táboře.
     Muži trpěli tímto mučením mnohem více než ženy. Na dvoře se museli svléknout, z oblečení udělat pečlivě hromádku, tu potom odnést na určené místo, kde se všechny skladovaly. Pak museli jít dál do baráku, kde se předtím svlékaly ženy. Jejich oblečení museli také odnést a řádně je uložit. Poté následovalo seřazení a ti nejzdravější, nejsilnější a nejstatněji stavění byli mláceni tak krutě, až z nich krev jen řinula.
     Dále se museli postavit do řady všichni muži, ženy, staří a děti a z tábora č.1 byli odvedeni do plynových komor v táboře č.2. Po cestě vedoucí k plynovým komorám stála bouda, ve které museli všichni odevzdat své cennosti. Nešťastné oběti, stále žijící v iluzi, že zůstanou naživu, snažili se schovat co jen mohli. Němci ale dělali vše proto, aby všechno našli. Když už ne na živých, tak později na mrtvých. Každý kdo vcházel do boudy si musel zvednout obě ruce nahoru, prohlédávání se neobešlo bez surového zacházení, tak museli jít i dál, směrem do plynových komor.
     Němci vybrali jednoho žida a ten dostal funkci „asistenta při koupeli“. Stál ve dveřích budovy s plynovou komorou a všem rozkazoval, aby pospíchali dovnitř, než vychladne voda. Jaká ironie! Pod křikem a bitím bylo lidé nahnáni dovnitř. Jak jsem už naznačil, plynové komory nebyly příliš velké. Lidé se dusili čistě jen z přeplnění místnosti. Motor, který produkoval plyn, byl poruchový, a tak zde lidé trpěli často až i čtuči hodiny, než zemřeli. Ani Satan by nevymyslel působivější utrpení. Když se dveře komory opět otevřely, mnoho obětí bylo mrtvých jen částečně, tak je museli dozabíjet puškou nebo jen silným kopem. Často byli lidé drženi v plynové komoře přes noc aniž by byl motor zapnutý. Přeplnění prostoru a nedostatek vzduchu takto zabilo mnoho lidí velmi bolestným způsobem. Nicméně, mnoho jich takové noci přežilo, zejména děti dokázaly často velmi silně odolávat. Byly stále živé, když je ráno našli, revolvery Němců s nimi však udělali rychlý proces.
     Potešeni němečtí dozorci byli, když dorazili transporty židů ze zahraničí. Takové deportace pravděpodobně vyvolali značné rozhořčení. Aby byli obavy v zahraničí zmenšeny, byli deportovaní židé přiváženi v osobních vagonech a bylo jim umožněno vzít si s sebou cokoliv potřebovali. Tito lidé bývali skvěle oblečení, mívali s sebou dostatek jídla a oblečení. Behem cesty měli všechen servis, ve vlaku se nacházel dokonce také jídelní vůz. Tvrdé realitě stáli tváří v tvář až při svém příjezdu do Treblinky. Okamžitě byli vyhnáni z vlaku a podstoupili stejnou proceduru jakou jsem již v textu výše popsal. Další den po nich zbylo jen oblečení, zásoby jídla a před námi hrůzný úkol spálit je.
     Počet transportů narůstal každým dnem, byla období, kdy bylo denně zaplynováno až 30 000 lidí, v celkem 13 plynových komorách. Slyšeli jsme pouze křik, plán a sténání. Ti, kteří přežili, aby v táboře pracovali, nemohli při pohledu na realitu přicházejících transportů jíst ani ovládat své slzy. Mnoho z nich se prací s mrtvými těly nervově zhroutilo a večer po návratu na barák se oběsilo. Takových případů bývalo kolem 15 - 20 každý den. Tito lidé nevydrželi hrubé zacházení a mučení způsobené dozorci a německám personálem.
     Jednoho dne přijel transport z Varšavy, z kterého bylo několik mužů vybráno na práci v táboře č. 2. Mezi nimi jsem viděl pár lidí, které jsem znal z období před válkou. Nehodili se pro tento typ práce. Ten samý den již nevydržel jeden náš člověk jménem Kuszer mučení a útoky německého Oberscharfuehrera Matthese z tábora 2, který byl známým surovcem a vrahem, a zranil ho. Hauptsturmfuehrer, který se objevil na scéně, rozpustil celé pracovní komando řemeslníků a všichni byli na místě povražděni.
     CO se to stalo, pracoval jsem s dřívím v lese mezi tábory 1 a 2. Procesí nahých dětí, mladých i starých lidí procházelo kolem cestou na smrt. Jediné zvuky, co jsem slyšel, byl křik vrahů, oběti šli potichu. Sem tam zakřičelo dítě, ale někdo z dozorců ho uchopil za tenký krk jak do svěráku, aby utnul ten poslední vzlyk. Oběti šli vstříc své skáze se zvednutými pažemi, nazí a bezbranní.
pokračování příště .....