Útěk ze Sobiboru



     V souvislosti s Holocaustem bylo Židům často vyčítáno, že šli vstříc své smrti jako "zvířata na porážku". Mohlo by to tak vypadat, nebýt však také příkladů zcela opačného chování. Mnoho z nich se snažilo o odpor, ale jednotlivé útoky a útěky postrádaly otevřený hromadný odpor, který by odrážel jejich odhodlání po životě. Mnoho lidí se ptá, proč prostě nevzali zbraně a nepostříleli je? Jak mohli nechat zabíjet své rodiny, aniž by se pokoušeli bojovat ? Ale bránit se a odporovat nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Kdyby vzal jeden zbraň a střílel, SSmani by nezabili jenom onoho střelce, nýbrž i namátkou vybraných 20, 30 dokonce i 100 dalších na oplátku. Dokonce i kdyby byl útěk možný, kam by vedl ? Cesty byly střeženy nacisty, lesy plné armády. A v zimě, ve sněhu, kde by přežívali ? A kdyby byli oddeportováni ze západu na východ, mluvili holandsky či francouzsky a ne polsky. Jak by přežili v zemi bez znalosti jejího jazyka ? Ačkoliv obtížnosti vypadaly nepřekonatelné a úspěch nepravděpodobný, Židé z vyhlazovacího tábora Sobibor se o odpor pokusili. Připravili plán a zaútočili na své věznitele. A to přesto, že sekery a nože byly pouze malými nástroji proti puškám a kulometům SSmanů. Celý příběh onoho útěku se pokusím popsat v následujích kapitolách.
Jak a proč se rozhodli pro odpor ?
Táborem se šíří fáma
     Během léta a konce roku 1943 začaly přijíždět transporty do Sobiboru čím dál tím řidčeji. Vězni v táboře si uvědomovali, že zůstanou naživu pouze tehdy, pokud pro ně bude práce; aby udržovali v chodu onu smrtící mašinérii. Jak se snižoval počet příchozích transportů, začali se obyvatelé tábora obávat, zda-li se již vlastně Nacistům nepodařilo vyhladit veškeré Židovství na území Evropy, učinit ji dle jejich termínu "Judenrein". Fáma nabírala na obrátkách - tábor bude brzy zlikvidován.
     Tato situace vedla k tomu, že Leon Feldhendler, jeden z vůdčích vězňů tábora, rozhodl, že již nastal ten pravý čas pro útěk. Ačkoliv mu bylo teprve ke třiceti, byl respektován kamarády i dalšími spoluvězni. Před příchodem do Sobiboru byl hlavou židovské rady v Ghettu Zolkiewka. Jelikož byl v táboře již téměř rok, byl svědkem mnohých jednotlivých pokusů o útěk. Po všech pokusech následovaly odvety, vykonané na zbylých vězních. Právě to byl důvod, proč Leon věřil, že plán útěku musí počítat s veškerou populací tábora. V mnoha ohledech bylo snažší hromadný útěk naplánovat než provézt. Hlavní otázkou bylo, jak dostat 600 vězňů ven z tábora, který je obehnán zdí a minovým polem, a to aniž by byli zaregistrováni SSmany a dostat je včas do míst, odkud by již nemohli být postříleni kulomety.
     Naplánovat toto všechno potřebovalo najít někoho s vojenskými a velitelskými zkušenostmi. Najít někoho, kdo by nejenom naplánoval útěk, ale také sám inspiroval ostatní k tomu, aby byl proveden. V této době však v táboře nebylo nikoho, kdo by byl schopný to provést.
Saša
    23. září 1943 přijel do Sobiboru transport z Minska. Oproti většině příchozích transportů bylo 80 mužů vybráno do práce. SS plánovali zbudovat sklad v nyní prázdném táboře IV., a tak vybrali z transportu spíše muže silné než zručné. Mezi těmito vybranými byl i první poručík Alexandr „Saša“ Pechersky, stejně jako jeho pár dalších mužů. Saša byl válečný zajatec. Byl poslán na frontu v říjnu 1941 ale byl zajat poblíž Viazma. Potom, co byl posílán z tábora do tábora, Nacisté při tělesné prohlídce zjistili, že byl Saša obřezán. Protože byl Žid, poslali ho do Sobiboru. Saša udělal po příjezdu na všechny v táboře velký dojem. Tři dny po příjezdu řezal Saša v lese s ostatními dřevo. Vězni, vysílení a hladoví, zvedali těžké sekery a štípali pařezy. SS Obersarchführer Karl Frenzel vedl skupinu a jako vždy, už tak vysílené vězně, častoval 25 ranami bičem. Saša přestal pracovat, na což Frenzel řekl : „Vojáku, tobě se nelíbí, že trestám tohohle blázna ? Dávám ti 5 minut, abys rozštípal tenhle pařez. Když to uděláš, dostaneš krabičku cigaret, když se zpozdíš o víc jak vteřinu, dostaneš 25 ran bičem“. Vypadalo to jako nesplnitelný úkol. Ale Saša začal mlátit do pařezu se vší svou silou a skončil za 4,5 minuty. Protože stihl termín, Frenzel mu chtěl dát krabičku cigaret, což byla jedna z nejcennějších komodit v táboře. Saša však odmítl : “díky, nekouřím“. Pak se vrátil do práce. Frenzel byl šíleně rozzuřený. Poté odešel a vrátil se s kusem chleba s margarínem - pro hladového sousto vskutku lahodné. Podal chleba Sašovi, ale ten to opět odmítl se slovy : „porce, které nám dáváte mě plně uspokojují“. Pochopitelně lhal, ale Frenzela to rozlítilo ještě více. Namísto výprasku však náhle odešel. To bylo v Sobiboru poprvé, co měl někdo kuráž vzdorovat esesmanům a ještě uspět. Zpráva se roznesla rychle po celém táboře.
Saša se setkává s Leonem Feldhendlerem
     Dva dny po tomto incidentu si Leon sjednal se Sašou a jeho přítelem Shlomo Leitmanem schůzku v ženské ubytovně. Bavili se o životě venku. Divili se, proč partyzáni nezaútočí na tábor. Saša vysvětloval, že mají své úkoly, a že nemohou čekat, že za ně někdo něco udělá, pomoci si prý budou muset sami. Tato slova motivovala v Sobiboru všechny vězně. Leon tak našel někoho, kdo měl nejenom vojenské předpoklady pro přípravu plánu k hromadnému útěku, ale mohl také sám inspirovat ostatní. Teď ho musel jenom přesvědčit, že je hromadný útěk potřebný.
     Oba dva se setkali znovu příští den, 29. Září. Pár mužů ze Sašova okolí už o útěku trochu přemýšlelo - ale jen pro pár lidí, rozhodně ne pro všechny. Leon je musel přesvědčit, aby k plánu přivzali i jeho a další v táboře, výhodou bylo, že znali dobře prostředí tábora i jeho okolí. Také je musel informovat o nebezpečí pomsty celému táboru, kdyby chtělo utéct jenom pár z nich. Brzy se rozhodli pracovat na útěku společně a informace mezi nimi procházeli skrz zprostředníka, kterým byl Shlomo Leitman, aby na dva vůdce plánu nepřitahovali pozornost. Saša začal připravovat plán - informace o návycích v táboře, nákresu Sobiboru, specifické informace o dozorcích a esesmanech.
Plán
     Saša věděl, že každý plán bude těžko proveditelný. I když vězni převyšovali počtem dozorce, ti měli těžké kulomety a mohli zavolat posilu. První co je čekalo bylo vykopat tunel. Kopat ho začali počátkem října. Výchozím místem tunelu byla truhlářská dílna, pak měl pokračovat pod obvodovým ostnatým drátem, i pod minovým polem. 7. Října Saša poslechl svůj strach ohledně plánu - noční čas pro útěk nebyl vhodný pro evakuaci celého tábora, neboť mohlo dojít k boji mezi samotnými vězni, čekajícími na volno v tunelu. K řešení těchto problémů nikdy nedošlo, protože tunel byl zničen po těžkých deštích, které přišly 8. a 9. Října.
     A tak začal Saša pracovat na jiném plánu. Tehdy už nešlo pouze o hromadný útěk, tehdy už šlo o povstání. V dílnách se začala připravovat tajná výroba zbraní - jednalo se o nože a sekyrky. Ačkoliv se spiklenci dozvěděli, že velitel tábora, SS Hauptsturmfuhrer Franz Reichleitner a SS Oberscharfuhrer Hubert Gomerski, odjeli na dovolenou, 12. Října viděli SS Oberscharfuhrera Gustava Wagnera, jak opouští tábor se svými zavazadly. S odchodem Wagnera mnoho spiklenců vycítilo vhodnou příležitost k povstání.
Toivi Blatt popisuje Wagnera :
„Odjezd Wagnera nám dal obrovskou morální pobídku. Na jednu stranu byl Wagner hrozně surový, na druhou dost inteligentní. Zatímco měl být na cestě, mohl se objevit na neočekávaném místě. Byl dost nečitelný, nevyzpytatelný. Jeho kolosální postava a síla mohla způsobit vážné těžkosti, obzvlášť když jsme měli tak primitivní zbraně“.
     V noci z 11. na 12. Října sdělil Saša všem spiklencům konečné plány útěku. Sovětští zajatci měli být rozptýleni po různých dílnách v táboře. Esesmani měli být vylákáni do těchto dílen pod záminkou, že si mají vyzvednout výrobky, které si předtím objednali. Každý z nich by byl posléze zabit v dílně. Bylo důležité, aby byli zabiti, aniž by při tom křičeli a tím způsobili poplach v táboře. Pak by se všichni vězni jako obvykle hlásili na nástupu a utíkali by skrz hlavní bránu. Doufali, že jednak v tom čase už by byli esesmani eliminováni a ukrajinští dozorci, kteří měli malou zásobu střeliva, by jim už nezabránili v útěku. Telefonní linky měly být přestřiženy, takže by měli vězni několik hodin do setmění, a než by byla upozorněna SS záloha. Důležité bylo, že o útěku vědělo pouze několik vězňů, což mělo zabránit nacistům, aby rozpoznali něco podivného při nástupu. Bylo rozhodnuto, že následující den, tj. 13.10. bude den povstání.
     Znali jsme náš osud. Věděli jsme, že jsme ve vyhlazovacím táboře, a že smrt je náš úděl. Že konec války možná zachrání vězně „normálních“ koncentračních táborů, ne však nás. Jen taková udatná akce mohla zkrátit naše utrpení, ale možná napomoci k přežití. Chuť k odporu vzrůstala. Neměli jsme sny o osvobození. Doufali jsme pouze ve zničení tábora a ve smrt zastřelením z pistole radši, než v plynu. A nechtěli jsme to němcům zlehčit.
13.října
     Den konečně nastal. Napětí mezi těmi, co byli součástí plánu, bylo obrovské. Navíc během rána přijela skupina esesmanů z nedalekého pracovního tábora v Ossově a jejich příjezd zvýšil sílu vojáků. Mohl také pozměnit obvyklé činnosti SS v dílnách, s jimiž jsme počítali. Zatímco tito vojáci trávili v Sobiboru čas oběda, povstání bylo přeloženo na zítřek.
     Když šli vězni spát, mnoho se jich obávalo toho, co přijde. Esther Grinbaum, citlivá a inteligentní mladá žena, zamáčkla slzy a řekla : „Ještě není čas na povstání, zítra nikdo nepřežije. Všechno zůstane, jak bylo, kasárny, květiny, plynové komory, jen my už tu nebudeme". Její nejbližší kamarádka se jí snažila utěšit : „Nemáme jinou možnost, nikdo neví, jak to dopadne, ale je jisté, že nás nedostanou“.
     Den nastal. Vzrušení mezi vězni bylo takové, že bylo jedno, co se stane. Povstání už nemohlo nic zabránit. SS personálu muselo být jasné, že se něco děje, protože ta změna nálady byla obrovská. Těch pár zbraní, které byly vyrobeny, už mělo své majitele. Ráno se museli všichni zkusit chovat a jednat úplně normálně, zatímco čekali, až přijde odpoledne.
Poledne
     - Pro poslední instrukce se sešel Saša s každou skupinou povstalců. Byly rozděleny po dvou, každá skupina na předem dohodnutém stanovišti.
     - Frenzel vstupuje do truhlářské dílny a všímá si, že jeden vězeň si obléká obzvlášť hezké šaty. Oblékal si je jako přípravu na povstání. I mnoho dalších vězňů si bralo hezké šaty, ale také extra jídlo a cennosti. Frenzel se ptá vězně, zda se nechystá na svatbu. Je otázkou, zda toto nové oblečení nevzbudilo u Frenzela nějaké podezření.
2:00 odpoledne
     - Stalo se něco neobvyklého. SS - Unterscharfuhrer Walter Ryba se samopalem přišel do tábora I a odvedl s sebou 4 vězně. Běžně s sebou SS tak těžké zbraně nenosily. Mohl vědět, že se plánuje povstání ?
3:00 do 4:00 odpoledne
     - Saša zjistil důvod, proč měl u sebe Ryba samopal - nebyl doprovázen žádným ukrajinským dozorcem.
- Mnoho z povstaleckých týmů už zaujalo své místo
Moje zapojení bylo, že jsem měl zlikvidovat SS Scharfuhrera Greischutze, který měl na starosti ukrajinské dozorce. Byl jsem šťastný, že budu mít šanci zabít nějakého Němce. Měli jsme připraveny sekery, předem dobře nabroušené v kovárně. Naše pozice jsme zaujali už o hodinu dříve. Ve 4 hodiny už jsme seděli v místnosti a čekali.
4:00 do 5:00 odpoledne
     - Akce začala. (Ačkoliv panovala neshoda v počtu SS, jaký má být zabit a kde)
Vorlager - předtábor
Leon Feldhendler působil na tomto místě, aby řídil povstání právě z této části tábora.
Unterscharfuhrer Josef Wulf
Wulf byl první SS, který byl během povstání zabit. Když vstoupil do skladu, všechno vypadalo normálně. Bylo tady pár vězňů, co jako vždy rovnali oblečení do beden. Jeden z nich se přiblížil k Wulfovi s kabátem, další stál za ním, aby mu pomohl s oblékáním. V tento moment, Tsibulsky a další zajatec vystoupili z úkrytu za bednou a rozštípli sekerou Wulfovi hlavu. Wulf spadl bez hlesnutí. Mrtvola byla vložena do bedny a zakryta oblečením. Krev na podlaze byla zamaskována pískem a pistoli Wulfa si vzal Tsibulsky
Steubel
Dál byl do skladiště vlákán Steubel a tam zabit stejným způsobem.
Scharfuhrer Vallaster
Tento dozorce byl zabit během povstání také, nejsou ale známé okolnosti jeho smrti
Scharfuhrer Kurt Beckmann
Ačkoliv jsme se pokusili vylákat Beckmanna do skladiště na nový kabát a přestože on byl vůbec první, kdo se objevil na cestě do skladiště, náhle se otočil a šel zpátky do kanceláře. O chvíli později se za ním do kanceláře vydali 3 vězni, překvapili ho a zabili ho dýkou. Neměli čas se schováním těla, ani s čištěním podlahy od krve a tak ho nechali za stolem
Unterscharfuhrer Walter Ryba
Což nebyla součást plánu, vstoupil Ryba do SS garáže, kde byl zabit jedním vězněm, co tam pracoval. Tato vražda Sašu rozlobila, neboť Rybovo tělo, které bylo velice blízko SS a ukrajinských ubikací, mohlo být brzy objeveno.
Tábor I
Saša Pechersky působil zde, aby řídil povstání právě z tohoto místa.
Untersturmfuhrer Josef Niemann
Výkonný velitel tábora přijel do krejčovské dílny na svém hnědákovi, seskočil a vešel dovnitř. Jak byl opatřován novou uniformou, vězni ho uhodili zezadu do hlavy sekerou. Jeho tělo potom odtáhli do zadní části místnosti a jeho koně odvedli do stájí.
Oberscharfuhrer Goettinger
Velitel tábora III, byl tázán, jestli nemá zájem o pár nových bot, ať si přijde do obuvnické dílny. Zatímco mluvil se ševcem, hlava mu byla rozbita sekerou.
Scharfuhrer Siegfried Greischutz
Velitel ukrajinských dozorců, vstoupil do ukrajinské krejčovské dílny a to přesně, jak jsme s mým přítelem očekávali. Řekl, že doufá, že jeho zimník už je hotov. Krejčí přinesl kabát a začal ho na něm zkoušet. Otočil se tak, že byl blíž ke mně, než k mému příteli. Já jsem seděl a přišíval jsem knoflík, zatímco sekeru jsem měl mezi nohami. Vstal jsem, nesl jsem kabát přes sekeru a blížil jsem se k esesmanovi zezadu a rozštípl mu hlavu. Tělo jsme vložili pod stůl, na němž pracoval krejčí
Klat
Klat, ukrajinský dozorce, vstoupil do krejčovské dílny, hledajíc svého šéfa. Krejčí ho nasměroval tak, že byl zády k zadní místnosti a pak na něj zaútočili a zabili ho
Scharfuhrer Friedrich Gaulstich
Ten byl zabit v truhlářské dílně
Po 5:00 odpoledne
     Vězni se jako obvykle shromáždili k nástupu. V 5:10 , o 20 minut dříve pro nástup, bylo na Sašův signál zapískáno, Ačkoliv byl Saša překvapen, jak dobře se plán dostal tak daleko, uvědomil si, že nemůžou tak snadno všichni proběhnout hlavní branou. Saša stál a nastoupeným vězňům říkal něco ve smyslu : „Náš den přišel. Většina Němců je mrtvá. Teď umřeme se ctí. Pamatujte, že když někdo přežije, řekne světu, co se tady odehrálo“ . Mezitím ukrajinští dozorci objevili Beckmannovo tělo za jeho stolem a běželi rychle ven, kde už esesmani uslyšeli jejich výkřik. Němec je mrtev. To signalizovalo ostatním v táboře povstání.
     Vězni na nástupu křičeli "hurá!!!". Teď je každý vězeň sám za sebe. Vězni běželi na dráty, někteří se snažili je přetrhnout, jiní prostě lezli přes ně. V této chvíli bylo ještě minové pole neporušeno.
     Najednou jsme uslyšeli střelbu. Na začátku pouze pár výstřelů, pak se to změnilo v těžkou palbu, dohromady se střelbou z kulometů. Slyšeli jsme střílení, viděli jsme skupinu vězňů, běžících se sekyrami, noži , jak stříhají pletivo nebo ho přelézají. Miny začaly explodovat. Všechno kolem hřímalo. Dveře dílen byly otevřené a všichni se hnali ven. Běželi jsme ven z dílen, všude okolo byla těla zabitých nebo zraněných. Blízko zbrojnice bylo několik z našich hochů se zbraněmi. Někteří po sobě stříleli s Ukrajinci, jiní běželi směrem k bráně nebo pletivu. Můj kabát se zachytil v drátech. Shodil jsem ho, aby mě nebrzdil a běžel dál za dráty směrem do minových polí. Miny vybuchovaly všude kolem a já jsem viděl těla, jak létala vzduchem a dopadávala zpátky na zem. Nemohl jsem ani rozpoznat, kdo to je.
     Když byli ostatní esesmani upozorněni na povstání, šáhli po samopalech a stříleli do vězňů hlava nehlava. Dozorci na věžích je následovali a stříleli do zástupu. Vězni běželi do minových polí, přes otevřené prostranství a pak dále do lesa. Odhadem asi polovina vězňů (zhruba 300) se tam dostala.
Les
     Jakmile se dostali do lesa, pokoušeli se mezi ostatními rychle najít své příbuzné a známé. Ačkoliv začali ve velkých skupinách, nyní se rozpadali do menších a menších skupin, aby byli schopni najít něco k jídlu a schovat se. Saša vedl jednu skupinu asi 50 vězňů. 17.října skupina zastavila, protože většina dospěla k názoru, že bude nejlepší vybrat několik z nich, kteří půjdu pročesat okolní chaty. Pokusí se shromáždit cenné věci či peníze a za ty pořídit jídlo. Saša řekl, že půjde s pár dalšími na obchůzku. Ostatní protestovali, ale Saša slíbil, že se vrátí. Nikdy se již nevrátil. Když už skupina čekala příliš dlouho, uvědomili si, že se již zřejmě nechystá vrátit a tak se rozštěpili na několik menších skupin a rozešli se do různých směrů.
     Po válce Saša vysvětloval toto své opuštění skupiny tím, že tak velká skupina, jakou tehdy byli, měla jen velmi malou šanci se někde schovat a zajistit pro všechny potravu. Je však nutno podotknout, že ať už to vysvětlení bylo pravdivé, či nikoliv, ostatní členové skupiny se cítili velmi zrazeni.
     Do 4 dnů od útěku bylo 100 ze 300 vězňů chyceno. Zbývajících 200 pokračovalo v útěku. Většina z nich byla postřílena místními Poláky nebo partyzány. Jenom asi 50 - 70 přežilo válku. Ačkoliv je toto číslo velmi malé, přežilo díky útěku stále více vězňů, než kdyby byli zůstali v táboře. Je jisté, že by byla převážná část populace tábora vyhlazena.