Treblinka



     Stavba tábora Treblinka byla zahájena v červnu roku 1942. Stavbu prováděli německé firmy, polští vězni a Židé. Jak se později ukázalo, tábor měl posloužit jako likvidační centrum pro Židů ze střední Evropy. První exterminace byla provedena 23. července 1942, kdy začali proudit do tábora transporty z nacisty právě likvidovaného varšavského ghetta. Oběťmi měli být i lokální židé, v oblasti bylo 50 % obyvatelstva židovského původu. Výhodou místa byla jeho menší hustota osídlení a okolní husté lesy. Do tábora se vstupovalo masivní dřevěnou bránou a celé území pak bylo ohraničeno plotem vysokým přibližně 2,5 m. Plot nesl dvojitý ostnatý drát maskovaný větvemi blízkých stromů, za ním se nacházely protitankové zátarasy. V rozích objektu stály strážní věže. Vzhled tábora, jak ho je možno vidět dnes, pochází z let 1959-1964.
             Tábor spravovalo 25-30 příslušníků SS, dozorčí personál tvořilo několik rakouských vojáků a asi 100 ukrajinských strážných. Zpočátku vedl tábor SS Obersturmfuhrer Dr. Imfried Eberl. Za jeho velení se tábor potýkal s velkým množstvím problémů, které nebyl schopen řešit. Docházelo k masivnímu hromadění mrtvol po celém prostoru tábora, po okolí se šířil neuvěřitelný zápach z tlejícího masa, tábor nezvládal přijímat nové a nové transporty. Informace o tomto stavu se donesly do Lublimu a Globocznik povolává do tábora Christina Wirtha. Ten zmapuje terén, vrací se do Lublinu, aby se do Treblinky vrátil znovu zahájit kroky, které by vedly k nápravě tamních problémů. Zároveň byl povolán z tábora Sobibor SS Obersturmfuhrer Franz Stangl a stává se v srpnu 1942 novým velitelem tábora Treblinka.
Do Treblinky přijížděli Židé ze SSSR, Belgie, Jugoslavie, Francie, Bulharska, Německa, Rakouska, Řecka a terezínského ghetta.
POHLED DO TÁBORA
Vězni byli do tábora přiváženi vlaky - polští židé v dobytčích vagónech, ti ze západní Evropy dokonce v osobních. Cestovali několik hodin, mnohdy i dnů, často s mrtvolami a ve vlastních výkalech. Otupělí, zlomení, neschopní odporu. Jeden vlak (průměrně 60 vagónů) byl do tábora posílán po částech. Jednorázově se odbavilo asi 20 vagónů, tzn. přibližně 2000 lidí.
               Vlak dojel na malé nádraží s nápisem Treblinka. Domek měl kasu, tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků, vše doprovázela hudba. Vězni museli na povel seskočit z vagónu, vše probíhalo velmi rychle, především ale za neustálého křiku, povelů a bití. Poté přišla na řadu selekce mužů a žen. Mimo to jeden voják SS s 2 židovskými pomocníky vybírali nemocné a odváděli je do stanu s logem červeného kříže, kde byli usmrceni ranou do týla nebo smrtící injekcí. Po selekci se museli všichni vysvléknout s tím, že budou odvšiveni v blízké budově. Pokud bylo zapotřebí vybrat nějaké vězně na práci v táboře, byli vybrání ti nejlépe a nejsilněji vypadající vězni a ti se museli opět obléknout. Ti co zůstali svlečeni byli ostříháni a odvádeni dále. Poslední fází byly plynové komory. Na přední zdi treblinské plynové komory byla namalována židovská hvězda a podél vstupu visely závěsy s hebrejskými nápisy "Zde je vchod, kterým projdou pouze čestní". To vše bylo součástí nacistické kamufláže.
VYHLAZOVÁNÍ 
             V táboře bylo 10 dřevěných malých plynových komor. Později byla pro větší efektivnost vybudována ještě jedna větší zděná komora. Tato budova byla jedinou zděnou stavbou v táboře, všechny ostatní plynové komory i baráky pro personál a vězbě byly dřevěné. Splynování ve všech komorách se provádělo tzv.Wirthovou metodou, stejně jako tomu bylo v táboře Sobibor či Beĺžec. Když vešli vězni dovnitř, dveře se za nimi zavřely a na povel byl nastartován motor. Trubky, připevněné ke stropu, vpouštěly do komory plyn skrze něco, co připomínalo sprchovou hlavici. Smrt nenastala vždy rychle. Oběti k sobě někdy byli v místnosti natěsnány tak, že stáli i až 30 minut, než se k nim plyn dostal a oni zemřeli. 
     Těla byla ve smrtelné křeči do sebe tak zapletena, že je museli polévat studenou vodou, aby se od sebe dala lépe oddělit. Všechnu práci spojenou s likvidací těl prováděli vězni. Další jejich práce spočívala v třídění oblečení, čištění vagónů a rampty i obecně celkové udržení chodu tábora (práce v kuchyni, švadleny, truhláři atp.). Majetek po vězních byl řádně přetříděn a posléze všechen poslán do Německa.
               Mrtví byli původně pohřbíváni do masových hrobů, později z důvodu odstranění důkazů, byly mrtvoly páleny na roštech z kolejnic. Přikládalo se ženskými těly, protože lépe hořela (!). Veškerý proces - od příjezdu vlaku po spálení těl - trval přibližně 2-3 hodiny, v závisloti na velikosti transportu. Celým táborem i okolím byl cítit nasládlý zápach, který vojáci potlačovali voněním svých uniforem a život v Treblince si zpříjemňovali alkoholem. Často byl vidět nad táborem hustý dým. Tábor fungoval od června 1942 do srpna 1943. Zahynulo zde asi 800 000 lidí. Jeho likvidace probíhala do listopadu 1943.
ODPOR
     V Treblince došlo k několika pokusům odporu. Mohlo k nim dojít také proto, že v obou táborech Treblinky byli vězněni také příslušníci podzemního hnutí. Výsledkem těchto pokusů  bylo postřelení nebo smrt někoho z esesmanů nebo ukrajinských dozorců. 
             Největší odpor se stal v srpnu 1943. Jádro skupiny 50 - 70 vězňů mělo v plánu ukrást zbraně a zničit tábor a tím umožnit ostatním vězňům útěk do okolních lesů. Předpokládalo se, že povstání bude pouze začátek, a že další vězni se posléze přidají. Zatímco začátek plánu šel hladce, podezření stráží ze vzpoury přišlo dříve, než se domnívali. Dříve, než dozorce Kurt Kuttber stihl zalarmovat další stráže, několik vězňů stačilo podpálit táborové budovy. Poté se vězni pokusili vzít okolní plot útokem a utéci. Bohužel mnoho z nich bylo zastřeleno dozorci ze strážních věží. Další byli zastřeleni při prohledávání okolí. 750 lidí se pokusilo utéci, válku jich přežilo pouze asi 70. 
DNES
              Dnešní návštěvníci Treblinky jsou pravděpodobně ohromeni ze zážitků nahánějící hrůzu. Vchází do tábora tím samým místem jako deportovaní Židé. Stojí tváří k otevřenému poli s mohutnými kameny, které slouží jako náhrobní kameny. Na každém kameni je jméno města a počet lidí, kteří přišli a byli zabiti v Treblince. Uvnitř pole je pak hromadný hrob a pomník s velkým rozštěpem, symbolizující zlo tohoto místa. Dnešní podoba je dobře vidět na přiložených fotografiích.
     V souvislosti s táborem Treblinka se konaly po válce dva soudy. První v Dusseldorfu, v období říjen 1964 až srpen 1965, mezi obžalovanými byli Kurt Franz a deset dalších. Kurt Franz byl odsouzen k trestu doživotního žaláře, byl však propuštěn v r. 1993 pro vysoký věk. Dnes žije v Dusseldorfu. Druhý soud se konal v témže městě v době od září 1969 do prosince 1970 a obžalován byl velitel Treblinky Franz Stangl. Dostal také doživotí a ve vězení zemřel později na srdeční příhodu.
     Nezávisle se v sousedství nalézal trestní tábor Treblinka II (viz odkazy)