Sobibor



      Sobibor, vesnice v řídce osídlené oblasti nedaleko železniční trati Chelm - Wlodawa, byla vybrána Ústřední stavební správou SS (SS-Zenttalbauverwaltung) v Lublinu jako vhodná lokalita pro další vyhlazovací tábor.
     Výstavba tábora byla započata v březnu 1942 po zahájení vyhlazovacích operací v táboře Beĺzec. Stavbu měl na starosti SS-Obersturmführer Richard Thomalla, vedoucí již zmiňované Ústřední Stavební Správy v Lublinu. Pro účely stavby zaměstnala správa dělníky z blízkého okolí.
     Počátkem dubna 1942 se stavební práce zpomalily. Vedoucí Operace Reinhard, SS-Brigadeführer Otto Globocnik, se snažil o Urychlení výstavby a tomu mělo napomoci jmenování velitele tábora, kterým se stal SS-Obersturmführer Franz Stangl. Ten měl již za sebou jisté zkušenosti z tábora Beĺzec. Jeho působeni v Sobiboru se později ukázalo jako průchozí před jeho hlavním uplatněním, kterého se mu dostalo příchodem do táboru Treblinka. Po Stanglově uvedení do funkce se významně urychlila výstavba tábora. Místo polských dělníků ve výstavbě pokračovala skupina cca 700 židů převelených z ghetta v Lublinu.
     Tábor navazoval ze západu na železniční stanici Sobibor a rozkládal se podél tratě obklopen jehličnatým porostem. Poblíž budovy železniční stanice byla zřízena výhybka vedoucí do tábora na vykládací rampu, určenou pro deportační vlaky. Původně se v této lokalitě nacházely dvě dřevěné budovy, hájovna a dvoupatrová budova pošty. Celková plocha tábora měřila 12 hektarů, tvořil ji pravoúhelník 600 x 400 m obehnaný trojitým oplocením z ostnatého drátu a strážními věžemi. Později byla plocha zvětšena. Vnitřně byl tábor rozdělen na přijímací část a tři podtábory:
     Přijímací část: obsahovala vykládací rampu schopnou pojmout více než 20 železničních vagónů, administrativní budovy, ubytovny, sklady SS a Ukrajinců.
     Podtábor 1: obsahoval ubikace vězňů zajišťujících provoz a také dílny v nichž malá část z nich pracovala jako obuvníci, krejčí, kováři atd.
     Podtábor 2: sloužil jako přijímací část pro nově příchozí. Po jejich vyložení z vagónů je nahnali do prostoru obsahujícího: budovy sloužící ke třídění oděvů a věcí ze zavazadel, skladiště roztříděných věcí. Zde ve svlékací budově odevzdali zavazadla a oděv. Odtud dále putovali do prostoru „svlékacího nádvoří“ odstíněného větvemi stromů vpletenými do oplocení z ostnatého drátu oddělujícího nádvoří, kde pravděpodobně nazí čekali pod širým nebem za každého počasí na svou poslední cestu „šlauchem“ k budově kde ženám stříhali vlasy a do plynových komor. „Šlauch“ , který spojoval podtábor 2 s „vyhlazovací“ částí, začínal v nejsevernějším rohu prostoru „svlékacího nádvoří“. Byla to úzká lomená stezka cca. 3-4 m široká a 150 m dlouhá, obehnaná z obou stran ostnatým drátem s vpletenými větvemi stromů. Skrze „šlauch“ hnali nahé oběti do plynových komor umístěných na konci. V půli cesty „šlauchem“ stálo „holičství“, kde židovští vězni stříhali židovským ženám vlasy před cestou do plynových komor. Dále zde byla umístěna v bývalé hájovně kancelář SS, oddělená vysokým dřevěným plotem od přijímací části, sklad cenností odevzdaných před vstupem do „šlauchu“.
     Podtábor 3: vyhlazovací sektor umístěný ve vzdálenější severozápadní části tábora, obsahoval plynové komory, masové hroby a později otevřené spalovací rošty (mapa 54),, uddělené ubytování pro vězeňské členy „Sonderkomanda“ (mapa 49 a 50),. Původně pohřbívali zavražděné oběti v Sobiboru do masových hrobů, 50-60 m dlouhých, 10-15 m širokých, 5-7 m hlubokých. Hrobů byly umístěny v řadě za sebou pro usnadnění ukládání mrtvých těl. Později oběti spalovali na speciálně připravených roštech ze železničních kolejí. Masové hroby byly tehdy znovu odkryty a mrtvoly spáleny. Do vyhlazovacího sektoru vedla také úzkokolejná trať vedoucí z vykládací rampy okolo plynových komor k masovým hrobům, sloužící k převozu těch, kterí zemřeli již během transportu a dále pak lidí slabých, starých nebo neschopných chůze do plynových komor. Vyhlazovací sektor byl obehnán ze všech stran ostnatým drátem s vpleteným maskováním. Za provozu čítalo osazenstvo tábora cca. 200 – 300 vězňů pracujících ve vyhlazovacím sektoru a cca. 1000 vězňů vyklízelo vagóny deportačních vlaků, třídilo osobní věci a ošacení deportovaných a pomáhalo obětem se svlékáním.
     Vyhlazovací sektor byl vyzkoušen v dubnu 1942, s masovým vyhlazováním se pak započalo v prvních dnech května 1942. Velitel Franz Stangl uvedl do provozu vyhlazovací techniku použitou v Beĺzci. V první vlně transportů v táboře zavraždili okolo 90.000 - 100.000 převážně Židů. Plynové komory, použité v tomto období, byly umístěné ve zděné cihlové budově obsahující tři komory, každá o rozměrech 4x4 m a schopné dohromady pojmout okolo 450 – 600 lidí. Toto období trvalo do konce července 1942. Mezi koncem června a zářím 1942 vyřadila tábor z provozu oprava železniční trati mezi městy Lublin a Chelm. Počátkem srpna 1942 do tábora dorazilo několik transportů z ghett tamní oblasti, které dopravili přes východní, tehdy již opravenou část železniční trati. Této krátké přestávky se využilo k rozšíření plynových komor o tři nové, umístěné vedle již stávajících a do kterých se chodilo ze stejné centrální chodby. Tímto způsobem byla vyhlazovací kapacita zvýšena na 1.000 – 1.200 osob během jedné akce. Velitel tábora Franz Stangl byl v září 1942 převelelen díky jeho „dobrým organizačním schopnostem“ do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner. Počátkem října 1942 po ukončení opravy železniční tratě začala druhá vlna transportů. Do června 1943 bylo v Sobiboru zavražděno přibližně 250.000 převážně Židů.