Beĺžec – zpověď R.Rederera



     1942 jsme ještě ve Lvově žádné separátní Ghetto neměli, jen několik ulic bylo určeno pouze pro Židy. Tak bylo vlastně vytýčeno židovské území, které se skládalo z určitého počtu ulic stranou od území města Lvov, ulice jako např. Panienska, Waska, Ogrodnicka, Sloneczna a jiné. Žili jsme tu v úzkosti a v permanentním strachu. Dva týdny před deportací lidé všude okolo nemluvili o ničem jiném než o přicházejícím neštěstí. Byli jsme zoufalí. Už jsme věděli, co slovo "deportace" znamenalo. Říkalo se, že nějaký dělník utekl z komanda v Bełżecu, že to byl jeden z těch, kteří stavěli plynové komory, a potom že vyprávěl o "koupelnách", které byly vlastně místností zřízené jako plynové komory. Prorokoval, že z těch, co budou donuceni vejít, se už ven nikdo nevrátí.
     Také se říkalo, že jeden z Ukrajinců, kteří tam byli zaměstnaní, prozradil svojí dívce, co se tam ve skutečnosti odehrává. Vyděšená, rozhodla se, že ta slova rozšíří dál, aby předpověděla "soudný den". Tak nějak na nás docházely zvěsti o Bełżecu.
     Legenda Bełżecu se tak stávala pravdou, kterou jsme znali a která v nás vyvolávala děs a hrůzu. Mnoho dní před 10. srpnem, vystrašení lidé bloumali po ulicích a ptali se jeden druhého: "Co můžeme dělat ? Co můžeme dělat ?"
     Potom přišel 10. srpen. Brzy ráno zablokovali dozorci všechny ulice vedoucí ven ze židovského území. Gestapo, SS a Sonderdienst ve skupinách o pěti a šesti mužích, kousek po kousku pročesávali ulice. Ukrajinská milice jim byla velice nápomocná. O dva týdny dříve již Generalmajor Katzman, šéf, hrdlořez Lvova a Východního Malopolska, vydával potvrzení, které sloužilo jako propustka z transportu, pokud byl některý Žid důležitý na určité pracovní místo. Někteří zaměstnanci obdrželi toto potvrzení také na policejním komisařství na Smolki náměstí. To bylo vskutku několik štastlivců. Většina se ve smrtelném strachu snažila najít nějaký způsob záchrany. Schovat se nebo utéci, ale popravdě nikdo nevěděl, co dělat a jak se zachránit.
     Mezitím patroly nacistů prohledávaly několik dní dům po domu, každý kout, každou skulinu. Několik mužů od Gestapa schvalovalo nebo neschvalovalo ony výjimky z deportace. Ta většina, která tato potvrzení neměla, nebo ti, co neprošli schvalováním, byli odváženi ze svých domovů aniž si mohli vzít s sebou aspoň zlomek oblečení nebo kousek chleba. Dále gestapo shromáždilo všechny dohromady a těm, co odporovali, střelili kulku do hlavy. Já jsem byl ve své dílně, pracoval jsem, ale neměl jsem žádné razítko od úřadu, žádnou výjimku. Tak jsem se zamkl uvnitř a neodpovídal jsem ani když jsem slyšel, jak už jsou všichni z domu. Gestapo rozbilo dveře a našlo mě schovaného na tajném místě. Bičem mě mlátili přes hlavu a táhli mě ven. Všechny nás sbalili do nákladních aut, tak úzkých, že se v nich nedalo hýbat ani dýchat a odváželi nás do tábora Janowska. To už byl večer. Shromáždili nás do kruhu na velkou louku, bylo nás tam asi 6 tisíc. Měli jsme nařízeno sednout si a zakázáno stát, hýbat se či si protáhnout paže nebo nohy. Světlo na nás svítili ze strážní věže, a tak bylo jasno jako za dne. Obklopeni těmi ozbrojenými zabijáky, tlačili jsme se neuvěřitelně k sobě. Všichni. Mladí, staří, ženy, děti různého věku. Několik jich bylo zastřeleno. Postavili se;možná chtěli být zastřeleni.
     Takto jsme seděli celou noc. Bylo tam smrtelné ticho. Neplakali ani děti ani ženy. V šest hodin ráno nám přikázali vstát z udusané trávy, seřadili nás po čtyřech, a tak jsme odevzdaně kráčeli do zastávky v Kleparów. Příslušníci Gestapa a Ukrajinci nás obklopili v těsných řadách tak, že ani jeden z nás nemohl utéci. Dlouhý nákladní vlak na nás už čekal mimo nástupiště. Měl celkem 50 vagónů. Začali nás nakládat. Dveře vlaku byly klouzavě otevřené a Gestapo stálo na obou stranách , na každé straně dva s bičem v rukou a mlátili přes hlavu a obličej každého, kdo nastupoval. Lidé byli biti všemi příslušníky Gestapa. Všichni jsme měli na obličejích škrábance a boule na hlavách. Ženy vzlykaly, děti brečely, schoulené ke svým matkám. Byly mezi námi i matky, které kojily. Doprovázeni Gestapem, za neustálého bití, zakopávajíc jeden o druhého. Vstup byl vysoko, lidé museli do vlaku vylézat, tlačili další na stranu - hrozně jsme na sebe pospíchali, chtěli jsme to přelézt. Na střeše každého vagónu seděl Esesman se samopalem. Gestapo mlátilo všechny a hnalo je do vagónů po stovce. Všechno se seběhlo tak rychle, že naložit tolik tisíc lidí trvalo snad jen hodinu.
     V našem transportu bylo mnoho mužů, mezi nimi i držitelé výjimek, pracovníci různých oborů, doufající v záchranu, malé děti i ty větší, mladé dívky a starší ženy. Konečně zaplombovali vozy. Namačkané řady vystrašených lidí, stáli jsme těsně vedle sebe, prakticky jeden na druhém. Bylo tam dusno a horko, byli jsme na pokraji šílenství. Ani lok vody, ani krajíček chleba. Vlak se dal do pohybu v osm ráno. Věděl jsem, že personál vlaku tvořili Němci. Vlak se rychle rozjel, ale nám se zdálo, že jede velice pomalu. Po cestě celkem třikrát zastavil, v Kulikówě, Žolkiewě a v Rawě Ruské. Zastávky byly pravděpodobně nutné kvůli dopravnímu řádu na železnici. Během zastávek seskočili členové Gestapa ze střech vozů, aby případně zabránili komukoliv přiblížit se k vlaku. Nedovolili nám ani se napít vody, kterou chtěli dát ze soucitu místní, žízní omdlévajícím lidem.
     Jeli jsme dál. Ve vagóně nebylo slyšet jediného slova. Byli jsme si vědomi, že jedeme umřít, že nás nemůže nic zachránit; apatičtí, bez jediného vzdechu. Všichni jsme mysleli na jediné, jak utéci. Ale to nešlo. Nákladní vlak, kterým jsme jeli, byl nový, okna měl tak úzká, že bych se jím nemohl ani protáhnout. Muselo být ale možné nějak dveře otevřít, protože jsme slyšeli každých pár minut střelbu na někoho, kdo zkoušel utéci. Nikdo se spolu nebavil, nikdo neutěšoval plačící ženy, nikdo nezastavoval vzlykání dětí. Všichni jsme věděli : jsme na naší cestě k jisté a hrozné smrti. Přáli jsme si, aby už to bylo za námi. Možná někdo utekl, nevím.... O útěk se mohl pokusit někdo pouze z vlaku.
     Okolo poledne vlak dorazil na zastávku Beĺzec. Byla to malá zastávka. Okolo stály malé domky. V nich žilo Gestapo. Beĺzec ležel na trati Lublin-Tomaszów, 15 kilometrů od Rawy Ruské. Na zastávce opustil vlak hlavní kolej a jel další asi kilometr, přímo skrz bránu tábora smrti. V blízkosti zastávky žili také ukrajinští železničáři a byla tam malá pošta. Jeden starý Němec s tlustým černým psem vystoupil na lokomotivu, nevím, jak se jmenoval, ale okamžitě bych ho poznal; vypadal jako kat. Udílel rozkazy a vedl vlak přímo do tábora. Do tábora to trvalo asi tak 2 minuty. Po celé 4 měsíce jsem pořád vídal ty samé bandity.
     Vlak byl posouván dál přes tzv. pole. Prostor byl na obou stranách absolutně otevřený, žádné jednotlivé samostatné budovy. Němec, co vedl vlak do tábora, seskočil a "pomáhal". Za křiku a šlehání bičem řídil vystupování lidí z vlaku. On sám šel do každého vagónu a kontroloval, zda tam ještě někdo nezbyl. Znal všechny triky. Když byl vlak prázdný a zkontrolován, se svojí vlajkou dal znamení a odváděl vlak pryč z tábora.
     Celý terén mezi Beĺzecem a táborem byl zabrán esesmany. Nikdo neměl povoleno se tu ani ukázat. Civilisté, kteří sem zabloudili třeba jenom omylem, byli okamžitě zastřeleni. Vlak byl tažen na prostranství asi kilometr dlouhé a široké, obehnané ostnatým drátem a železnými zátarasy, jedna vedle druhé, asi 2 metry vysoké. Dráty nebyly pod proudem. Do tohoto dvora jste vjeli skrz dráty dřevěnou bránou, obehnanou také ostnatými dráty. Vedle brány stála bouda, kde seděla hlídka s telefonem. Před boudou stálo několik esesmanů se psy. Když projel vlak branou, "hlídač" ji zavřel a vrátil se dovnitř. Tak takhle to probíhalo, když byla do tábora "dovezena zásilka". Několik esesmanů otevřelo dveře vlaku za křiku "los". Za pomoci bičů a zbraní vyháněli lidi z vlaku. Vagóny měly dveře metr nad zemí a tak museli všichni, mladí i staří seskakovat. Během toho si mnoho z nich zlomilo nohu. Děti byly často zraněné, všichni se cítili šíleně, nelidsky a zoufale. Vedle esesmanů měli službu ještě tzv. "Zugsfuhrers". Tu tvořili samotní židovští vězni, obyvatelé tábora, oblečení normálně, bez jakéhokoliv označení. Nemocní, staří a malé děti, prostě všichni, kteří nemohli po svých, byli umístěni na nosítka a přeneseni na okraj obrovského vykopaného hrobu. Gestapák Irrman (SS Scharfuhrer Fritz Jierman), který byl odpovědný za výcvik a disciplínu asi 60-80 ukrajinských dozorců, je na místě zastřelil a mrtvá těla natlačil pažbou od pušky dovnitř jámy. Irrman byl specialista na "dodělávání" starých lidí a malých dětí. Byl to vysoký, hezký tmavovlasý muž s celkem obyčejným výrazem, který žil, stejně jako ostatní, vedle zastávky Beĺzec. Bydlel v malém domku bez rodiny, bez ženy.
     V táboře se objevil časně ráno, strávil tam celý den a přebíral a odbavoval transporty smrti. Jakmile byly odbaveny, lidé byli shromážděni na nádvoří, obklopeni ozbrojenými dozorci a Irrman si vzal slovo. Bylo tam mrtvolné ticho. Stál těsně před zástupem lidí. Každý chtěl slyšet, vyvolávalo to v nás naději - "Když k nám mluví, možná budeme žít, možná tu bude nějaký druh práce a možná po všem....
     Irrman mluvil velice nahlas a zřetelně. "Ihr gehts jetzt baden, nachher werdet ihr zur Arbeit geschickt" (Teď se půjdete vykoupat a potom budete posláni do práce). A to bylo všechno. Všichni jásali a byli šťastní, že potom všem půjdou do práce. Jeho slova si pamatuji, byla opakována den za dnem, obvykle třikrát denně, po celé 4 měsíce mého života v táboře. Byla to chvíle naděje a klamných představ. Na každý pád se lidem dýchalo lehčeji. Byl tam už klid, podařilo se je utišit. Celý zástup se pohnul dopředu, muži přímo nádvořím do budovy, na které bylo napsáno velkými písmeny "Bade und Inhalationsraume" (koupelna a inhalační místnosti). Ženy šly nějakých dvacet metrů dále do dlouhé budovy, velké 30 x 15 metrů. Zde si musely ženy a dívky nechat ostříhat vlasy. Vstupovaly tam, aniž by věděly, proč to dělají. Klid a ticho trvalo o chvilku déle. Potom o pár minut později, když dostaly dřevěné stoličky a seřadily se přes celou místnost, když jim bylo nařízeno, aby se posadily, osm židovských holičů, tichých jako hrob, jim začalo holit všechny vlasy. V tu chvíli je vědomí celé pravdy přímo praštilo a nikdo z nich, nikdo z osob, vedených dále, už déle nepochyboval.
     Všichni, kromě pár lidí, vybraných jako šikovní a potřební pracovníci, všichni - mladí i staří, ženy a děti - všichni šli na jistou smrt. Malé dívky s dlouhými vlasy byly shromážděny k holení, zatímco ty nejmenší dívky s menším porostem doprovázely muže přímo do plynové komory.
     Náhle, bez jakékoliv přechodné chvíle mezi nadějí a definitivním zoufalstvím, začal nářek a křik. Mnoho žen mělo záchvat šílenství. Nicméně mnoho dalších žen šlo na smrt chladně, převážně mladé dívky. V našem transportu bylo tisíce intelektuálů a "bílých límečků" (úředníků), mnoho mladých mužů, ale - stejně jako v následujících transportech - většinu tvořily ženy.
     Já jsem stál opodál na nádvoří, společně se skupinou, vybranou do vykopaných hrobů, pozoruje mé bratry, sestry, známé a přátele, jdoucí vstříc své smrti. Zatímco ženy byly nahé a oholené popoháněny vpřed, šleháním jako dobytek na porážku, bez počítání, rychleji, rychleji - muži už hynuli v komorách. Oholit ženy trvalo více než dvě hodiny, tentýž čas, co trvala příprava na smrt a smrt samotná.
     Několik esesmanů používalo biče a rázné bodáky, aby dovedli ženy do budovy s plynovými komorami, a pak musely absolvovat 3 schody do uličky, kde už dozorci rozdělovali 750 lidí do každé komory. Ženy, které váhaly vstoupit, byly dozorci s bodáky tlačeny dovnitř. Slyšel jsem zavřít dveře a pak už jenom nářek a vřískot. Slyšel jsem hrozný nářek v polštině, v Yiddiš, pláč žen a dětí, že by se ve mně krve nedořezal, jeden propojený hrůzostrašný nářek ..... To trvalo asi 15 minut. Stroj běžel 20 minut. Po oněch minutách už bylo ticho. Dozorci otevřeli zvenčí dveře a já spolu s dalšími vybranými jedinci, bez tetování, jakéhokoliv jiného označení jsme šli pracovat.
     Vláčeli jsme těla lidí, kteří ještě před chvílí byli stále naživu. Používali jsme kožené řemeny k vláčení těl do ohromného, čekajícího masového hrobu, a během toho hrál orchestr. Ten tu hrál od rána do večera .....
     Po čase jsem terén táboře dobře poznal. Ležel uprostřed mladého borovicového lesa. Les byl těžko přístupný a aby bylo redukováno pronikající světlo tábora, jeden strom byl připevněn k druhému, aby se zdvojila zeleň okolo místa, kde byly umístěny plynové komory. Za nimi byla písečná cesta, kudy byla vlečena mrtvá těla. Nad tímto územím smrti zbudovali Němci střechu z hladkého pletiva, na němž ležela folie. Idea byla zabezpečit terén před možným pozorováním tábora z letadla. Ta zastřešená část tábora tím byla zastíněna. Bránou jste vstoupili na veliké nádvoří. Velká budova, kde byly ženám stříhány vlasy, stála na tomto dvoře. Vedle budovy byl malý dvůr, obehnaný plotem z prken sbitými těsně k sobě, bez sebemenší trhliny, 3 metry vysokým. Tento plot z šedivých prken vedl přímo k plynovým komorám. Tuto cestu nemohl nikdo vidět, nešlo spatřit, co se za plotem odehrávalo. Budova s plynovými komorami byla rozsáhlá, dlouhá a široká, konkrétně šedá s plochou střechou pokrytou térem a nad ní ještě rozložená folie. Od malého dvora byla budova s komorami vzdálená asi 3 metry, cesta byla bez zábradlí. Před touto budovou stála váza plná různobarevných květin. Na zdi bylo jasně a čitelně napsáno : "Bade und Inhalationsraume" (koupelna a inhalační místnost). Schody vedly do tmavé chodby, metr a půl široké, ale velmi dlouhé. Byla úplně prázdná, pouze čtyři betonové zdi. Do plynových komor se vcházelo asi metr širokými dřevěnými dveřmi, byly zašupovací s dřevěnou klikou a otevíraly se na obě strany. Komory byly zcela tmavé, bez oken a úplně prázdné. Každá komora měla kulatý otvor o velikosti elektrické zásuvky. Zdi plynové komory byly betonové. Chodba i komory byly nižší než obvykle místnosti mívají, nebyly vyšší než dva metry. Naproti dveřím na vzdálenější zdi byly další zašupovací dveře, asi dva metry široké. Po zaplynování byla těmito dveřmi vláčena mrtvá těla ven. Vedle celé budovy s komorami stála neveliká kůlna, kde byl umístěn benzínový motor. Komory byly metr a půl nad zemí, se šikmou rampou u dveří, po které sklouzávala mrtvá těla na zem.
     V táboře byly dva velké objekty, kde byl ubytován obsluhující personál. Jedna budova sloužila pro dělníky vyselektované pro jejich specializovanou profesi a v druhé žili ti ostatní, co vykonávali všeobecnou práci. Každá budova pojímala asi 250 vězňů. Pryčny byly dvoupatrové, skládaly se z holých prken a na jednom konci byla pryčna nakloněná, místo polštáře. Nedaleko od budov stála kuchyně, dále sklad, administrativní budova, prádelna, správkárna oděvů a nakonec také elegantní kasárna pro dozorce.
     Po stranách budovy s plynovými komorami byly obrovské masové hroby, někdy prázdné, ale většinou plné. Viděl jsem celé řady hrobů, které už byly plné a na nich byla navršena vrstva písku. Nějakou dobu trvalo, než si hrob "sedl". Vždy byl jeden prázdný hrob v rezervě.
     V táboře smrti jsem byl od srpna do listopadu 1942. To bylo období masového vraždění Židů. Několik spoluvězňů v táboře, kteří tu už byli delší dobu, mi sdělilo, že nejvíce transportů smrti přijelo právě v tomto období. Přijížděly každý den, bez přestávky, zpravidla třikrát denně a každý vlak měl asi 50 vagónů se 100 lidmi v každém. Když dorazil transport v noci, museli oběti čekat v uzavřených vozech až do šesté hodiny ranní. V průměru bylo v táboře denně zabito asi 10 000 lidí.
     Někdy byly transporty dokonce větší a přijížděly i častěji. Transporty přicházely odevšad, ale byli v nich pouze Židé. Nikdy tam nebyl jiný transport. Beĺzec sloužil výhradně k zabíjení Židů. Byli odbavováni z nákladních vagónů, za asistence Gestapa, dozorců a Zugsfuhrers. O pár kroků dále, už na nádvoří, stálo několik zde zaměstnaných Židů, kteří se šeptem vyptávali : "Odkud jste ?" Odpovědí jim bylo šeptem : "Ze Lvova,z Krakowa, ze Zamozsce, z Wieliczka, z Jasla, z Tarnowa" atd. Viděl jsem tento obrázek každý den, dva až třikrát denně.
     S každým transportem to šlo stejně jako s mým. Vězni se museli vysvléci, jejich věci zůstaly ležet na dvoře a Irrman spustil tu svoji klamnou řeč a vždy to samé. Lidé na chvíli jásali, viděl jsem záblesk naděje v jejich očích. Naděje, že půjdou do práce. Ale už o chvíli později byly malé děti odděleny od svých matek, staří a nemocní byli nakládáni na nosítka a muži s malými dívkami byly za pomoci pažeb od pušek hnáni dál a dál podél oplocené cesty přímo do plynových komor. Nahé ženy byly stejně brutálně nasměrovány do druhé budovy, kde jim byly ostříhány vlasy. Můžu určit přesně ten moment, kdy pochopili, co je čeká. Hrůza se zoufalstvím a nářkem se mísila se zvuky orchestru. Když šli muži do plynových komor, byli hnáni a bodáni bajonety. Do každé komory bylo natěsnáno asi 750 lidí. Časem zaplnili všech šest komor, zatímco v první komoře už namačkaní lidé dvě hodiny čekali na svoji smrt. Až když bylo všech šest komor plných, že bylo těžké zavřít vůbec dveře, byl nastartován motor.
     Velikost motoru byla 1,5 m na 1 m. Jeho součástí byl ventilátor, který rozháněl plyn dovnitř. Motor burácel v delších intervalech a běžel tak rychle, až nebylo rozeznat jednotlivé lopatky ventilátoru. Motor běžel 20 minut, potom byl vypnut. Otevřely se dveře naproti vstupu a těla byla po šikmé rampě shazována na zem, kde tím vznikaly veliké hromady mrtvol, několik metrů vysoké. Ačkoliv dozorci nedělali žádná opatření před otevíráním dveří, nebylo cítit žádný zápach, ani jsem nikdy neviděl nějaký kouř  plynu nebo nějaký přípravek, který by se užíval kvůli desinfekci. Viděl jsem pouze kanistry benzínu. Denně ho bylo použito asi 80 - 100 litrů. Dva dozorci obsluhovali motor. Ale když už se jednou motor rozbil, volali mě, protože jsem měl přezdívku "Der Ofenkunstler" (umělec přes stroje, pece). Podíval jsem se na to, viděl jsem skleněné trubky spojené s dalšími trubkami, které vedly do jednotlivých komor. Mysleli jsme si, že motor vytváří velký tlak, nebo že vytváří vzduchoprázdno, nebo že benzín vyprodukuje carbon monoxide, který zabíjí lidi. Volání o pomoc, křik a zoufalé kvílení lidí, zavřených uvnitř trvalo asi 10 - 15 minut. Bylo slyšet hrozný a hlasitý zvuk, sténání později utichlo, aby nakonec ztichlo úplně. Slyšel jsem zoufalé výkřiky a nářek v různých jazycích, protože tam nebyli pouze polští Židé, nýbrž i transporty Židů z ciziny. Mezi těmito transporty převládali Židé z Francie, ale také z Holandska, Řecka, dokonce i z Norska. Nepamatuji se na žádný transport Židů z Německa, ale byli tam také čeští Židé. Přijížděli těmi samými nákladními vagóny jako Židé polští, ale měli s sebou zavazadla a byli slušně vybaveni. Naše transporty byly plné žen a dětí. V transportech z ciziny převládali muži a bylo v nich i pár dětí. Rodiče je byli zřejmě schopní nechat v rodinách venkovanů, a tím je uchránit před krutým osudem. Židé z ciziny přijížděli do Beĺzecu bez toho, aniž by věděli, co je zde čeká, mysleli si, že zde budou pracovat. Byli oblečeni velice čistě a byli vybaveni na cestu. Chování Němců k nim bylo stejné jako k ostatním, včetně způsobu jejich vraždění. Umírali stejně krutě a zoufale.
     Během mého působení v táboře tu mohly být stovky tisíc Židů z ciziny a všichni byli zplynováni.
     Když dozorci otevřeli po 20 minutách plynování zapečetěné dveře, těla byla ve stojaté poloze, obličeje jako by spali. Byli beze změny, všude plno krve od toho, jak je dozorci při plnění komory bodali bajonety. Ústa měli lehce pootevřená, ruce sevřené v pěst a často přitisklé k hrudi. Když otevřeli dozorci dveře, člověk stojící nejblíže u dveří vypadl ven jako figurína.
     Než byly zabíjeny ženy, nejprve byly ostříhány. Byly hnány do budovy, zbytek čekal na jejich návrat venku. Zůstaly bosé a nahé, dokonce i v zimě a ve sněhu. Žen se zmocnilo zoufalství. To byl ten okamžik, kdy začal nářek a bědování. Pokaždé mě to zdrcovalo, že jsem to nemohl vystát. Skupina žen byla posléze vedená dál a další ženy už vstupovaly do místnosti, plné různobarevných vlasů rozesetých po celé podlaze jako plyš a tvořily hluboký koberec. Když byly všechny ženy z transportu ostříhány, 4 vězni s košťaty smetli vlasy na jednu mnohobarevnou hromadu, vysokou tak do poloviny místnosti. Potom rukama nakládali vlasy do velkých jutových pytlů a přenášeli je do skladu.
     Sklad na vlasy, spodní prádlo a oblečení byl umístěn v oddělené budově, velké asi 7 x 8 metrů. Majetek a vlasy tam byly shromažďovány 10 dní a pak byly pytle s vlasy a s oblečením odděleně zabaleny. Potom přijel nákladní vlak a kořist byla odvezena pryč, údajně podle informací od vězňů z kanceláře, do Budapešti. Jeden sudetský Žid, právník jménem Schreiber, který pracoval v kanceláři, nám tyto informace poskytoval. Byl to velice slušný člověk. Irrman mu slíbil, že ho vezme s sebou, až pojede na dovolenou. Jednou jel Irrman na krátkou dovolenou. Slyšel jsem Schreibera, jak se ho ptá : "Nehmen Sie mich mit ?" (Vezmete mě s sebou ?) Ale Irrman odpověděl : "Noch nicht" (Ještě ne). Oklamal ho a Schreiber skončil určitě jako všichni ostatní. On osobně mi řekl, že celý vlak s těmito pytli byl adresován do Budapešti. Vedle vlasů odvezli Němci také plné koše zlatých zubů.
     Na cestě od plynových komor k hrobům, podél asi několika set metrů stálo několik zubařů, vybavených kleštěmi. Zastavili každého, kdo táhl tělo, otevřeli mrtvému pusu a vytrhli mu zlato, které hodili do koše. Bylo tam 8 zubařů. Většinu z nich tvořili mladí lidé, vybraní pro tuto práci z transportu. Jednoho z nich jsem poznal blíže. Jmenoval se Zucker a přišel ze Rzeszówa. Zubaři měli vlastní malý dům společně s "lékaři" a lékárníky. Při západu slunce nesli koše plné zlatých zubů dovnitř a třídili zlato, které tavili do tabulek. Gestapák Schmidt je hlídal a bil je, když pracovali moc pomalu. Každý transport musel být udělán za 2 hodiny. Zuby se tavily do tabulek, které byly 1 cm tlusté, 0,5 cm široké a 20 cm dlouhé.
     Cennosti, peníze a dolary byly odváženy ze skladu každý den. Esesmani je shromažďovali sami, dávali je do kufříků, které pak vězni přenášeli do Beĺzecu na velitelství. Když je přenášeli, gestapák šel jako první. Nebylo to daleko, asi 20 minut chůze do stanice Beĺzec. Tábor Beĺzec s mučícími komorami spadal pod toto velitelství. Židovský vězeň pracující v administrativě nám řekl, že celý náklad zlata, cenností a peněz byl odeslán do Lublinu, kde bylo hlavní velitelství, nadřazené velitelství v Beĺzecu. Roztrhané oblečení nešťastných židovských objetí bylo také shromažďováno ve skladech. 10 vězňů muselo opatrně rozpárat každý kousek oděvu pod dohledem strážců a bičů esesmanů, kteří si mezi sebou dělili nalezené peníze. Na tuto práci byli přiřazováni speciální esesmani, ale vždy ti samí. Vězni, kteří je třídili a párali oblečení, nemohli a také ani nechtěli nic zpronevěřit. Nač jim byly dobré peníze nebo cennosti ? Nic jsme si nemohli koupit a ani jsme neměli naději na přežití. Nikdo z nás nevěřil na zázraky. Každý vězeň byl pečlivě hlídán, ale přesto jsme často chodili po rozsypaných dolarech, které nebyly registrovány. Nevzali jsme si je. Bylo to nesmyslné a nepomohlo by nám to. Jednou jeden švec schoval schválně 5 dolarů. On a jeho syn byli zastřeleni. Šel na smrt šťastný - chtěl to mít za sebou. Smrt byla jistá a proč se nechat trápit ? Dolary nám v Beĺzecu pomohly snadněji umřít.
     Patřil jsem k stálým vězňům tábora. Celkem nás tam bylo asi 500. Pouze 250 bylo specializovaných pracovníků. Z toho ovšem asi 200 provádělo i ty práce, u kterých nebylo nutné specializace, např. kopání hrobů nebo vláčení mrtvol. My jsme vykopávali jámy, ohromné masové hroby a tahali těla. Ti "specialisté" se zúčastňovali vedle své práce i tohoto. Kopali jsme lopatami, ale byl tam také stroj, který nabíral písek a rozhazoval ho vedle. Tím se vršila hromada písku, jíž bylo použito k zahrabání jámy poté, co byla zaplněna těly. Okolo hrobů pracovalo vždy asi 450 vězňů. Vykopat jeden hrob nám trvalo přibližně jeden týden. Nejpříšernější věcí pro mě bylo, když nám nařídili pokládat těla až do výšky 1 metru nad zem a pak hrob navršit větší vrstvou zeminy. Krev prosakovala skrz hrob a zaplavila celý povrch jako jezero. Museli jsme po hromadě chodit od kraje hrobu na druhý, až se povrch zcela vyrovnal.  Naše nohy se brodily v krvi našich bratrů, brouzdali jsme kopcem těl - to bylo to nejhorší, nejhorší věc....
       Po celou dobu naší práce jsme byli hlídáni esesmanem Schmidtem. Při práci nás bil a kopal. Když podle něho někdo málo pracoval, nařídil mu lehnout si a udělil mu 25 ran bičem. Vězeň musel sám počítat, a když se spletl, dostal místo 25 ran 50. 50 ran bylo na každého moc. Vězeň se poté odplazil do budovy a většinou zemřel příští ráno. To se stávalo několikrát za den.
     Kromě toho bylo denně asi 30 - 40 vězňů zastřeleno. Lékař obvykle předkládal seznam těch, kteří byli vyčerpaní nebo tzv. "Oberzugsfuhrer", hlavní představitel vězňů, vypracovával seznam tzv. "hříšníků". Tak denně umíralo asi 30 - 40 vězňů. Administrativa tábora regulovala počet starých a nových vězňů tak, aby byl počet vězňů, zaměstnanců tábora vždy 500. Evidenci objetí z transportů si nevedla.
     My jsme na příklad věděli, že celý tábor i smrtící mašinérii stavěli Židé. Ovšem nikdo z této skupiny už nebyl mezi živými. V Beĺzecu byl zázrak, když tam zůstal nějaký vězeň 5 - 6 měsíců.
     Benzínový motor byl obsluhován dvěmi dozorci. Byli to stále titíž. Byli tam, když jsem do tábora přijel i když jsem ho opouštěl. Židovští vězni s nimi neměli žádný kontakt, stejně jako ani s jinými dozorci. Když lidé z transportu žádali o trochu vody, dozorci zastřelili každého, kdo jim ji poskytl.
     Stranou od masových hrobů a to byl náš úkol, byly hromady vynesených těl z komor a my jsme je vláčeli k hrobům. Zem byla v okolí písčitá. Jedno tělo táhli vždy 2 vězni. Hlavy mrtvol se často v písku zachytávaly. U malých dětí jsme měli nařízeno naložit si 2 tělíčka přes ramena a poté je tak přenášet. Hned jak jsme dovlekli tělo do hrobu, vraceli jsme se zpět. Zatímco jsme kopali hroby, věděli jsme, že tisíce našich bratrů se zrovna dusí v plynových komorách. Tuto práci jsme museli dělat od časného rána až do soumraku. Setmění ukončilo pracovní den, protože práce byla vykonávána pouze za denního světla.
     Okolo naší budovy, kde jsme spali, chodil celou noc dozorce a hlídal. Ráno v 3:30 už bouchal na dveře a křičel "Auf ! Heraus!" (Vstávat ! Ven!). Než jsme mohli vstát z postele, esesman Schmidt vtrhl dovnitř a hnal nás ven jako smyslu zbavený. Vyběhli jsme bosí ven, držíce v rukou svoje boty. Obvykle jsme se nesvlékali a dokonce jsme spali v botách, protože jsme se ráno stejně nestíhali obléct.
     Když nás ráno budili, vždy byla tma, protože nám nebylo povoleno svítit. Esesman Schmidt probíhal budovou a přitom mlátil okolo sebe, nalevo, napravo. Když jsme vstávali, byli jsme unavení a vyčerpaní tak, jako když jsme si šli lehnout. Každý jsme dostali jednu tenkou přikrývku a buď jsme se s ní přikryli nebo si ji dali pod sebe. Dali nám staré, vyřazené hadry, a když měl někdo námitky, dostal ránu do obličeje. Večer se světla zapalovala jen na půl hodiny, potom byla zhasnuta. Oberzugsfuhrer běhal kolem bloku s bičem a nedovolil nikomu mluvit. Mluvili jsme proto velmi potichu a pouze s našimi sousedy.
     Sbor vězňů, co pracoval v táboře, byl sestaven z mužů, jejichž ženy, děti i ostatní příbuzní byly splynováni. Mnoho lidí se pokusilo dostat ze skladiště talit (obdélníkový modlitební plášť) a tefilin (modlitební řemínky) a když byly budovy uzamčeny, bylo slyšet z pryčen šepot modlitby Kadiš. Slýchávali jsme modlitby za mrtvé. Potom bylo ticho. Neprotestovali jsme, byli jsme úplně odevzdaní. Těchto 15 Zugsfuhrers mělo asi ještě iluze, my jsme už žádné neměli.
     Pohybovali jsme se po táboře jako bez duše. Byli jsme jedna masa. Pamatuji si několik jmen vězňů, ale ne mnoho. Nebylo důležité kdo byl kdo a jak se kdo jmenoval. Vím, že lékařem byl mladý doktor odněkud od Przemysle, jmenoval se Jakubowicz. Také jsem poznal jednoho obchodníka Schussla z Krakowa a jeho syna. Pak ještě českého Žida jménem Ellenbogena, který měl slíbeno, že bude mít sklad kol, dále pak kuchaře Goldschmidta, který byl znám z restaurace "Bratři Hanichové" v Karlových Varech. Nikdo se nezajímal o víc. Tímto hrozným životem jsme procházeli mechanicky jako stroje.
     V poledne jsme dostávali jídlo. Seřadili jsme se u dvou malých oken. U prvního jsme dostali hrnek a u druhého půl litru ječné polévky, jinak řečeno voda, někdy s bramborou. Před obědem a večeří jsme museli zpívat písně. V té samé chvíli byl slyšet nářek lidí dusících se v plynových komorách. Hrál orchestr a před kuchyní stála velká šibenice.
     Život esesmanů v Beĺzecu a na tomto hrozném místě byl bez jakékoliv přítomnosti žen. Dokonce i jejich pitky byly výlučně mužskou záležitostí. Tuto práci vykonávali pouze muži. Tak tomu bylo až do října 1942. V říjnu přijel ze Zamošče transport českých Židovek. Mezi nimi bylo několik žen, jejichž muži pracovali v táboře. Bylo rozhodnuto vybrat z posledního transportu několik žen.40 jich bylo přiděleno na práci v kuchyni, v prádelně a v šicí dílně. Neměli povolen jakýkoliv kontakt se svými manželi. V kuchyni škrábaly brambory, myly hrnce a nosily vodu. Nevím přesně, co se s nimi stalo. Určitě je potkal stejný osud. Všechny tyto ženy byly vzdělané. Přijely se zavazadly a některé měly s sebou porce másla. Daly nám cokoliv co měly a pomáhaly komukoliv, kdo pracoval v kuchyni či v blízkosti. Bydlely v malém odděleném domě a měly mezi sebou Zugsfuhrerka. Během práce (všude jsem spravoval kamna a chodil jsem okolo tábora) jsem viděl, jak se tyto ženy mezi sebou baví. Nebyly tak odevzdané a zničené jako jsme byli my. Jejich práce skončila se setměním a pak se řadili po dvou pro polévku a kávu. Stejně jako nám, byly jim ponechány oděvy, nedostaly žádné pruhované uniformy. Na tak krátký čas v táboře se to ani nevyplatilo.
     Přímo z nákladních vagónů, oblečené s neoholenými vlasy byly poslány do dílen a kuchyně. Z jejich oken pozorovaly každý den přijíždějící transporty smrti.....
     A masové vraždění pokračovalo den za dnem. Byly to dny všeobecného a smrtelného strachu a hromadné likvidace Židů. Ale kromě toho zde byly i jednotlivé incidenty osobního mučení. Tomu jsem byl také svědkem. V Beĺzecu nebyly nikdy žádné nástupy na dvoře, nebylo to zapotřebí. Horor byl rozprostřený všude okolo po celou dobu, nebylo nutnosti nějakého ohlašování.
     Musím říct něco o transportu ze Zamošče. Bylo to okolo 15. listopadu, kdy už se začínalo ochlazovat, objevoval se první sníh a povrch všude okolo pokrývalo bláto. Přijel veliký transport ze Zamošče a jako mnoho ostatních zrovna uprostřed vánice. Transport obsahoval celou židovskou radu starších. Všichni tam stáli nazí a jako obyčejně byli muži směřováni do plynových komor a ženy do budov na stříhání vlasů. Ale president židovské rady měl nařízeno zůstat na dvoře. Zatímco dozorci hnali celý transport na smrt, všichni příslušníci SS stáli okolo presidenta židovské rady. Nevím, jak se jmenoval. Viděl jsem muže ve středním věku, bílého jako mrtvola a zcela tichého.
     Esesmani nařídili orchestru, aby se shromáždil na dvůr a očekával další příkazy. Orchestr složený ze šesti muzikantů obvykle hrával v prostoru mezi plynovými komorami a hroby. Hráli tam bez přestávky na nástroje uloupené obětem. Tehdy jsem zrovna vykonával nějaké zednické práce a všechno jsem zahlédl. Esesmani nařídili orchestru, aby hráli tóny "Es geht alles voruber, es geht alles verbei" a "Drei Lilien, kommt ein Reiter gefahren, bricht der Lilien". Hráli na violy, flétny a akordeon. Tak to pokračovalo nějakou dobu. Potom postavili presidenta rady proti zdi a mlátili ho převážně přes hlavu olověnou rákoskou, až z něho tekla krev. Irrman, tlustý gestapák Schwarz, Schmidt a další dozorci prováděli mučení. Měl přikázáno tancovat a skákat podle jejich práskání a podle hudby. Po několika hodinách mu přinesli čtvrt bochníku chleba a přikázali mu za neustálého bití, aby to jedl. Stál tam, krev se z něho valila, lhostejný, vážný a bez jediného stenu. Toto utrpení pokračovalo dalších asi 7 hodin. Esesman stál a smál se : "Das ist eine hohere Person, Prasident des Judenrates" (To je hodnostář, president židovské rady). Až k šesté hodině odpolední ho gestapák Schmidt natlačil na okraj hrobu, střelil ho do hlavy a kopl ho na hromadu zplynovaných mrtvol.
     Byly tu i další incidenty. Nedlouho po mém příjezdu do Beĺzecu byl jeden mladý chlapec vybrán spolu s ostatními z transportu. Nevím, odkud byl (nevěděli jsme to vždy), ale byl to obrázek zdravého a silného mládí. Žasli jsme nad jeho humorem. Podíval se okolo sebe a čile se zeptal : "Už tady odtud někdo zdrhl ?". To bylo všechno, co řekl. Jeden z Němců to zaslechl a začal ho mučit k smrti. Byl ještě menší než dítě. Svlékli ho a pověsili ho vzhůru nohama z šibenice. Visel tam asi 3 hodiny. Byl silný a stále byl ještě naživu. Potom ho odřízli, povalili ho do písku a holema mu tlačili písek do krku. Zemřel v agónii.
     Občas se stávalo, že přijel transport větší než obvykle. Byly tu případy, že namísto 50 vagónů jich přijelo 60 a i více. V listopadu, nedlouho před mým útěkem, bylo asi 100 už nahých lidí z takto přeplněného transportu vybráno na pohřbívání mrtvol, protože se Gestapo domnívalo, že stálé osazenstvo tábora na to nebude stačit. Vybrali pouze mladé chlapce. Celý den tahali těla do hrobů, biti, bez kapky vody, nazí ve sněhu a chladu. Večer je Schmidt odvedl na okraj hrobu a tam je zastřelil. Došlo mu střelivo, když mu jich ještě pár zbývávalo a tak je zabil jednoho po druhém násadou od krumpáče. Neslyšel jsem žádný vzdech, jen jsem viděl, jak se pokouší proklouznout mezi řadou ostatních, kteří byli právě zabíjeni, bezbranné cáry života a mládí.
     Celý tábor byl pod neustálou ostrahou ozbrojených dozorců a množství esesmanů. Ale těch opravdu aktivních bylo pár. Někteří vyčnívali na každém kroku pro jejich obzvláštní krutost. Pouhé bestie. Byli tací, kteří zabíjeli a mlátili s chladnokrevností a ti, jež se přímo vyžívali v provádění těchto vražd. Měli úsměv na svých tvářích a mohl jsem vidět, jak jsou šťastní při pohledu na nahé lidi, hnané do plynových komor.
     Vyžívali se u obrazu zoufalých, deprimovaných stínů vesměs mladých lidí. Věděli jsme, že hlavní velitel tábora bydlel v nejhezčím domě hned vedle zastávky Beĺzec. Jeho hodnost byla Obersturmfuhrer, ale  jméno si nemohu vybavit, ačkoliv se pokouším jeho jméno sestavit ve své paměti. Bylo to krátké jméno. V táboře se objevoval zřídkakdy, ukazoval se pouze při nějakých příležitostech. Byl to vysoký muž, silné stavby něco málo přes čtyřicet let. Jeho pohled byl hrubý - musí to být těmto zločincům vrozené. Byl to veskrz svině. 
     Jednou se smrtící mašinérie porouchala. Když se to dozvěděl, přijel na koňském hřbetu, nařídil stroj opravit a ani nedovolil lidem, aby z komor bez dostatku vzduchu vyšli ven. Nechal je prostě dusit a trápit o pár hodin déle. Liboval si ve vzteku, všude kolem sebe křičel a natřásal sebou. Ačkoliv sám se v táboře moc nevyskytoval, byl tím postrachem všech esesmanů. Žil sám pouze se svým osobním dozorcem, který na něj vždy čekal. Ten mu dodával každý den zprávy. Hlavní komandant i mnoho dozorců nemělo s táborem pravidelný kontakt. Měli svoji vlastní kavárnu a kuchaře z Německa, kteří pro všechny vařil. Nikdy nepřijel nikdo z jejich rodin a nikdo z nich nežil s ženou. Chovali si tam celé hejno hus a kachen. Lidé říkali, že si nechali dovážet celé koše s dezerty a denně přicházeli bedny s vodkou a vínem.
     Já jsem tam spravoval kamna. Měli tam dvě židovské dívky, aby škubali husy. Mrskli po mně cibuli a nějaký druh řepy. Viděl jsem tam pracovat také jednu místní dívku, a ještě německého pobočníka.
     Každou neděli večer si předvolali táborový orchestr a pořádali pitky. Jenom Gestapo drželo pohromadě, přecpávali se a pili. Na hudebníky házeli zbytky jídla. Když se v táboře na chvilku objevil hlavní velitel, viděl jsem, jak se gestapáci i dozorci třásli strachem.
     Vedle těchto gestapáků 4 další dohlíželi a řídili proces v onom dome smrti. Je asi těžší si představit horší zločince. Jeden z nich byl asi třicetiletý Fritz Irrman, jehož hodnost byla Stabscharfuhrer. Byl to hlavni představitel tábora a specialista na zabíjení malých dětí a starých lidí. Všechno prováděl s ledovým klidem  Jednal nevyzpytatelně a potichu, každý den pronášel tu svoji lživou řeč. Za prvé že se půjdou vězni koupat, pak že půjdou pracovat. Puntičkářský zločinec.
     Oberscharfuhrer Faix Reinhold prováděl zločiny poněkud jinak. Údajně byl od Jablonce nad Nisou, byl ženatý a měl dvě děti. Mluvil jako inteligentní člověk. Mluvil rychle. Když mu někdo špatně rozuměl, začal ho bít a křičel jako šílenec. Jednou, když nařídil malování kuchyně a prováděl to židovský doktor chemie, stál na žebříku přímo pod stropem. Faix mu nařizoval, že má slézat a vylézat každých pár minut. Mlátil ho přes obličej jezdeckým bičíkem, že byl po chvíli samý otok plný krve. A tak dělal svoji práci. Faix vypadal abnormálně. Hrál na violu. Dal příkaz orchestru, aby hrál polskou píseň "Horale, nejsi smutný"  dokud nepadli. Velel lidem, aby zpívali a tancovali, hrál si s nimi a mučil je. Zbláznil se.
     Nevím, kdo byl horší. Zda Faix a nebo ten tlustý, tmavovlasý vrah Schwarz (pocházel z Říše). Dohlížel na dozorce, jestli jsou k nám bestiální a jestli nás dost mučí. Dával na nás pozor, když jsme kopali hroby a nenechal nám ani chvíli na popadnutí dechu. S křikem a s bičem nás honil od hrobů ke komorám, kde na nás čekali hromady mrtvol, aby byly přemístěny do hrobů. U komor nás shromáždil a běžel zpátky k hrobům. Na malinkém okraji jámy stály děti, staří a nemocní lidé a nepřítomně zírali do té šílené jámy pod sebou. Očekávali smrt. Mohli se pouze dívat na hromady těl a krve a dýchat smrad z hnijících těl. Až dokud to neukončil Irrman svojí zbraní. Schwarz každého neustále mlátil. Bylo zakázáno si zakrývat obličej před tím hrozným pachem - "Hande ab" (ruce nahoru) řval bez sebe s potěšením. 
     Mladý "Volksdeutsch" Heni Schmidt prováděl svoje "poslání" s ještě větším potěšením. Byl to pravděpodobně Lotyš - mluvil divně německy, místo "s" říkal "t" ("vat" místo "vas"). K dozorcům mluvil rusky. Nerad trávil ani jediný den mimo tábor. Chodil rychle, pospíchal, byl hubený s obličejem lotra a většinu času byl opilý. Běhal kolem tábora od 4 od rána až do večera, působil všem bolest, trápil oběti a tento pohled mu činil potěšení. "Je z nich nejhorší", přitakávali spoluvězni a hned dodávali "všichni jsou nejhorší". Všude kde byli mučeni lidé on vyčníval. Vždy asistoval při cestě nešťastných lidí do komor, zblízka poslouchal pronikavý křik žen, vycházející z komor. Byl duší tábora, nejvíc degenerovaný, monstrózní a krvelačný. S radostí pozoroval vyhaslé tváře vězňů, vracejících se večer do svých baráků, vyčerpaných do posledních sil. Nemohl se ubránit, aby každého nemlátil při návratu přes hlavu. Když se někdo sehnul, srazil ho a začal ho mučit. Tito gestapáci i ostatní, kteří vystupovali míň, byli jakési druhy oblud, monster. Nikdo z nich nebyl ani na moment člověkem.
     Od 7 od rána až dokud nepadla tma mučili tisíce lidí různými způsoby. Za tmy se vraceli do svých domovů blízko zastávky. Dozorci měli v noci hlídky u kulometů. Ráno opět Gestapo přijalo novou zásilku transportu smrti s velkou parádou. 
     Největší přehlídkou zločinců byla návštěva H.Himmlera (říšského vůdce SS). Ta se odehrála v polovině října. Už od časného rána jsme mohli pozorovat záhadné pobíhání gestapáků. Tento den byla také celá procedura okolo transportu rychlejší. Všechno bylo děláno ve spěchu. Irrman odpověděl "Es kommt eine hohere Person, muss Ordnung sein" (přijede vysoká osoba, musí tu být pořádek). Neřekl o koho se jedná, ale všichni to věděli, protože se o tom dozorci bavili mezi sebou.
     Himmler přijel okolo 3. hodiny odpolední společně s generalmajorem Katzmannem, šéfem Lvova a celé oblasti a obklopen svým pobočníkem a deseti gestapáky. Irrman a další vedli hosty do komor, odkud byly zrovna vynášeny mrtvoly a házeny na stále narůstající hromadu těl, vesměs mladých lidí a dětí. Vězni je odnášeli pryč. Himmler se díval asi půl hodiny a pak odjel pryč. Viděl jsem uspokojení a vznešenou náladu Gestapa. Viděl jsem, jak jsou spokojení, jak se smějí. Slyšel jsem dokonce, jak se baví o povýšení.
     Nevím, jak popsat náladu, v které jsme žili, my, odsouzení k záhubě. Nebo co jsme cítili, když jsme každý den poslouchali zoufalé prosby dusících se lidí a pláč dětí. Třikrát denně jsme vídali tisíce lidí na pokraji zhroucení. A my jsme byli blízko šílenství. Pohybovali jsme se den po dni, ani jsme nevěděli jak. Neměli jsme ani moment iluze v zázrak. Každým dnem jsme trochu umírali, společně s lidmi z transportů. Ti si na malou chvilinku pohrávali s mukami nejistoty, že jdou do práce. Byli jsme apatičtí a rezignovaní, necítili jsme dokonce ani hlad a chladno. Každý čekal na svůj úděl s tím, že musí stejně zemřít a musí nelidsky trpět. Jen když jsem slyšel malé děti plakat a volat - "Maminko, ja jsem byl hodný, je tu tma, je tu tma" - naše srdce pukala. A pak jsme se vrátili zpět k necítění ničeho.
     Na konci listopadu se blížil ke konci čtvrtý měsíc mého příšerného pobytu v táboře smrti Beĺzec. Irrman mi jedno ráno řekl, že je do tábora potřeba kovových plátů. Byl jsem tehdy oteklý samá modřina a hnis mi vytékal z ran. Gestapák Schmidt mi natrhl obě tváře holí. Irrman mi sdělil se zlomyslným smíchem, že pro pláty pojedu pod dohledem eskorty do Lvova - "Sollst nicht durchgehen" (jenom neuteč)
     Tak jsem jel, naložen na nákladní auto spolu se čtyřmi gestapáky a hlídkou. Ve Lvově jsem po celém dnu nakládání kovových plátů zůstal na voze sám pouze s jedním hlídajícím pobudou. Zbytek šel pryč se trochu pobavit. Seděl jsem tam několik hodin, aniž byl se hýbal a vůbec přemýšlel.  Pak jsem zpozoroval, že můj strážce usnul a chrápal. V reflexu, bez chvíle uvažování jsem seskočil z vozu; dozorce stále spal. Stál jsem na chodníku, na chvíli jsem předstíral nějakou činnost kolem plátů a pak jsem se pomalu pohnul pryč. Ulice Legionów byla velice rušná. Strhl jsem z hlavy svoji čepici. Ulice byla temná a nikdo mě neviděl. Pamatoval jsem si, kde žila moje paní domácí. Byla to Polka a tam jsem zamířil. Ona mě schovala. 20 měsíců jsem strávil léčením mých ran na celém těle. Ale nejenom fyzické rány. Představy toho pekla mě neustále přepadávaly. Jak přes den i v noci jsem slýchával nářek trpících obětí. A pláč dětí. A běh, burácení motoru. Nemohl jsem se zbavit ve své paměti obličejů těch zločinců, každého gestapáka. Ale vydržel jsem až do chvíle osvobození.
     Když Rudá armáda odvážela ze Lvova všechny dozorce a gestapáky, až tehdy jsem mohl vyjít na světlo boží. Podívat se okolo sebe bez strachu, dýchat čerstvý vzduch a vůbec myslet a cítit něco, od momentu německého zajetí. Zatoužil jsem spatřit to místo, kde bylo zaplynováno 2,5 miliónu lidí - lidí, kteří chtěli žít, žít.
     Brzy jsem se tam vydal. Mluvil jsem s lidmi z okolí. Řekli mi, že roku 1943 bylo transportů stále méně a méně a tak že centrum pro vyhlazování Židů bylo přemístěno do Osvětimských plynových komor. V tom roce byly hroby vykopány, těla polita benzínem a spálena. Hustý temný dým se táhnul desítky kilometrů kolem ohromné hranice. Odporný zápach roznášel vítr po dlouhý čas do velké vzdálenosti. Na dlouhé dny a noci, na dlouhé týdny.
     A později mi jeden starousedlík řekl, že kosti byly vyzvednuty a prach z nich že roznesl vítr přes pole i les. Na rozemletí lidských kostí byl z tábora Janowska přivezen vězeň jménem Spilke, který měl pro tento účel sestavit speciální stroj. Řekl mi, že tam našel jenom hromady kostí a že všechny budovy tábora zmizely. Později se mu podařilo utéci a zachránit se. Dnes žije v Maďarsku. Dal mi svojí výpověď po osvobození, kterou řekl Rudé armádě.
     Když byla skončena výroba tohoto "umělého hnojiva", hroby byly zaházeny a krví nasáklá zemina byla zavezena. Německá monstra nechala území tábora, území milionů židovských hrobů, zarůst vegetací.
       Vyměnil jsem si ze svým informátorem nashledanou a šel kolem důvěrně známé cesty u kolejnice. Nebyla tam dlouho. Pole mě dovedlo k žijícímu rozsáhlému borovicovému lesu. Teď tu byl velký klid. Uprostřed lesa byla obrovská jasná louka.....