Vyhlazování



     Souhrn existenčních podmínek v Majdanku představoval určitou formu vyhlazování, která byla nacisty plně využívána a která, jak již bylo popsáno, byla příčinou masového umírání v Majdanku držených lidí. Ne všichni vězni byli schopni odolávat realitě tábora. Mezi psychicky slabšími docházelo k sebevraždám. To se týkalo především Židů. Ve zprávách polského Povstaleckého hnutí bylo často podotýkáno, že úmrtnost v KT Lublin je otřesně vysoká.
     Vězni nebyli vystaveni jen nebezpečí náhlé „přirozené“ smrti. Neustále byli ve styku s přímým vražděním obyvatelstva, především střílením a plynováním.
     Prvními oběťmi masových poprav byli sovětští váleční zajatci nemocní tyfem a sedláci z lublinského regionu. Tímto způsobem byli usmrcováni i těžce nemocní, selektovaní v nemocničních barácích, a práce neschopní Židé.
     Největší poprava proběhla 3.11.1943, kdy bylo zastřeleno přes 18 000 židovských vězňů. To byla poslední fáze likvidace Židů v distriktu Lublin. Během příprav této vražedné akce byly v blízkosti krematoria vykopány 3 řady hlubokých příkopů. V noci z 2. na 3.11. dorazily do tábora oddíly SS a policie a obstoupily vězeňská pole. Po ranním apelu byli na pole V přivedeni židovští vězni. Krátce nato dorazily i kolony Židů z jiných táborů u Lublinu a Hradního vězení. Vězni sehnaní na pole V byli nejdříve po skupinách zavedeni do jednoho baráku u krematoria, kde se museli vysvléct a pak dojít k příkopům. Ve výpovědi šéfa krematoria Ericha Muhsfeldta, který byl očitým svědkem této vraždy, mimo jiné stojí: Tam si museli lehnout a poté byli postříleni esesmany Sonderkommanda, stojícími na okraji příkopu. Další skupiny byly rovněž přiváděny k okraji příkopu a musely si lehnout na již zastřelené, takže se příkop postupně plnil téměř až po okraj. Muži a ženy byli stříleni v oddělených skupinách. Akce trvala bez přerušení až zhruba do 5 hod. odpoledne. Esesmani, účastnící se střílení, byli střídáni. Na jídlo jeli do kasáren SS ve městě, během toho akce nepřerušeně pokračovala. Po celou dobu hrála hudba.
     V Majdanku byli stříleni také političtí, převážně polští vězni  z Hradního vězení. Většina exekucí spadá do prvních měsíců roku 1944 a posledních týdnů okupace. Byly prováděny v krematoriu nebo jeho blízkosti esesmany z KT Lublin. Poslední taková poprava se konala den před osvobozením.
     Od poloviny roku 1942 se staly plynové komory místem masové likvidace vězňů. Nejčastěji byly v provozu 2 u koupelny a střihárny. U vchodu do těchto míst byl nápis „Koupelna a desinfekce“, což mělo k smrti odsouzené uklidnit. Z cihel postavené plynové komory byly vybavené železobetonovým stropem, cementovou podlahou a hermeticky uzavíratelnými dveřmi s kukátkem. V jedné z plynových komor bylo možné sledovat průběh umírání speciálním otvorem v kabině pro esesmany sousedící hned s komorou. Vražděno bylo zpravidla pomocí cyklonu B – kyanovodíkem nasycená křemičitá hmota – byl vhozen do komory k tomu určeným otvorem ve stropě.Více než 7 700 kg cyklonu B bylo dodáno do Majdanku. Aby nebyl slyšet křik vražděných, nechával se u plynových komor běžet traktor.
     V plynových komorách byli usmrcováni především Židé určeni k likvidaci ihned po příchodu do Majdanku. Plynováni však byli i vězni jiných národností, také nemocní a starší uznaní za práce neschopné. O smrti nebo životě vězňů rozhodovali při tzv. selekcích lékaři SS. Lidé určeni k likvidaci byli usmrcováni hned po selekci nebo určitý čas drženi v tzv. Růžovém poli v blízkosti plynových komor nebo eventuálně v barácích nazvaných Gamelblock. Jako Gamel byli v Majdanku označováni vězni, nacházející se v posledním stádiu fyzického a duševního vysílení.
     Vedle masového střílení a plynování bylo využíváno i jiných metod. Vězni byli věšeni na šibenici, která byla na každém poli, ubiti klackem, udušeni nebo utopeni v požární nádrži či jámě s blátem.
Z 235 000 obětí KT Majdanek bylo 48% Židů, 31% Poláků, 16% obyvatel SSSR a 5% příslušníků jiných národů.
     Mrtvým nebyla věnována žádná pozornost. Stefania Perzanowska vzpomíná, že když byly mrtvoly dopraveny blíže k vozidlu, uchopil jeden z nosičů mrtvol tělo za ruce, druhý za nohy, rozhoupali je a máchnutím je hodili jako nějaký dřevěný špalek na vůz. Po naplnění vozu mrtvolami vynaložili všechny síly k dopravení vozu ke krematoriu. U brány vymazal strážník zemřelé ze seznamu vězňů.
     Těla mrtvých byla původně zahrabávána a od poloviny roku 1942 pálena v krematoriu nebo na hranicích. V prvním krematoriu, ležícím mezi poli I a II, bylo možné ve dvou pecích, vyhřívaných naftou, spálit během 24 hodin asi 200 mrtvol. Kvůli jejich nedostačující kapacitě a problémům s obstaráváním nafty se začalo za polem V stavět velké krematorium s pěti pecemi vyhřívanými koksem. Toto krematorium vystavené podle plánu berlínské firmy K. Kori bylo zprovozněno na podzim 1943. Do té doby byly mrtvoly vězňů zpopelňovány na hranicích vyrobených z podvozků nákladních automobilů. Tímto způsobem bylo spáleno i 18 000 Židů, zavražděných na Krvavou středu. Popel zbylý po spálení byl smíchán s různými odpadky a zeminou a zpracován na kompost, kterým byla hnojena pole a zahrady tábora. Po osvobození bylo v Majdanku nalezeno zhruba 1 300 m3 kompostu.
     Stavby a zařízení k masovému vyhlazování náleží k nejdůležitějším zbytkům tábora. Jsou to koupelny a plynové komory, krematorium s pecemi na spalování mrtvol, jedna pec z 1. krematoria, svršek vozu, jímž byly dopravovány mrtvoly vězňů, popravčí příkopy s podvozky, na nichž byla spalována těla obětí, i v Mauzoleu vystavený kompost z popela.