Vězni



     Koncentračním táborem Majdanek prošlo zhruba 300 000 vězňů více než 50 národností: Albánci, Američané, Arméni, Asyřané, Baskové, Belgičané, Číňané, Dánové, Němci, Angličané, Estonci, Francouzi, Řekové, Gruzínci, Holanďané, Inguši, Italové, Jakuti, Židé, Karelci, Kazaši, Kirgušové, Komové, Chorvaté, Letové, Litevci, Lucemburčané, Makedonci, Marové, Norové, Osetci, Rakušané, Poláci, Rumuni, Rusové, Švýcaři, Srbové, Sinti a Romové, Slováci, Slovinci, Španělé, Tadžikistánci, Tataři, Češi, Turci, Turkmenistánci, Ukrajinci, Maďaři, Uzbekistánci a Bělorusové.
                Na památku jejich věznění v KT Majdanek byly v budově krematoria vystaveny pamětní desky. Mezi vězni deportovanými do tábora byli početně nejsilnější skupinou Židé (asi 41%) a Poláci (asi 35%). Kromě toho byli silně zastoupeni Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Němci, Rakušané, Francouzi, Italové a Holanďané. Velmi diferencovaná byla věková struktura vězňů. Převažující byla skupina mezi 20 – 50 lety (asi 70%). Byli zde však i starci,mladiství a děti. Děti mladší 15ti let zaujímaly dokonce 6% celkového počtu vězňů, z toho asi 1,1% kojenců. To bylo zcela mimořádné. V žádném jiném KT nebylo procentuálně tolik dětí. Do Majdanku přicházeli lidé se svými rodinami, byli to: polští Židé, Poláci z regionu Zamość a Bělorusové z obsazených oblastí SSSR.
                Vězni Majdanku byli lidé různých náboženských vyznání, politických názorů, sociálních tříd a povolání. Ne všichni nám jsou známi plnými jmény. Mezi sovětskými válečnými zajatci byli mnozí vysoce postavení důstojníci. Za ostnatým drátem lublinského KT byli vězněni tři generálové, vůdčí vojenský teoretik Dymitr Karbyszew, Timofiej Nowikow a Georgij Zusmanowicz, lékaři – Suren Barutczew, Larik Michalowski, Nadia Pawlenko, dále Wlodzimierz Diegtiariew – hlavní postava knihy Igora Newerlyho (rovněž vězeň) s názvem Chlopiec z Salskich stepów (Chlapec ze Sálských stepí). Židovskými transporty z varšavského ghetta přicházeli do Majdanku mezi jinými Andrzej Marek – režisér a herec, dr. Ignacy Schiper – historik a poslanec Sejmu, Golbficz – bankéř, Himelsztab – průmyslník, Pinkus Szerman – vrchní kantor velké synagogy ve Varšavě, Pola Braun – básnířka, Jerzy Pfeffer – obchodník, skupina lékařů s Landauem, Sołowiejczykem, Borkowskim, Levinerem, Goldbergem, Józefem Flancmanem, komunistickým aktivistou, rovněž lékařky z nemocnice v Czyste, mezi nimi Braulle-Hermann, Alina Brewda, Irena Grodzińska, Maria Marder, Najburzanka, Przeworska, Irena Rubin, Wolińska, a lékaři z ghetta v Białystoku – Garczyc a Kramarz. Téměř všichni přišli o život při popravě 3.11.1943.
                Mezi židovskými vězni ze Slovenska a Čech se nacházeli např.: Heberfeld – kantor z Brezna, Rudolf Krauss – obchodník z Prahy, Reich Otto a Landesmann – doktoři medicíny, Julius Kohn – grafolog z Trenčína, Samuel Antmann – klenotník z Nitry – se svou rodinou a další.
                Co se Polska týče, přicházelo do Majdanku transporty z věznic gestapa mnoho známých osob. Byli zde mezi jinými kněz a teolog profesor Roman Archutowski – regens kněžského semináře ve Varšavě, profesor Mieczysław Michałowicz – zakladatel polského dětského lékařství, sociálně politický aktivista a rektor varšavské univerzity, profesor Stanisław Poniatowski – etnolog, profesor Stanisław Konopka – historik medicíny, profesor Kazimierz Drewnowski – rektor varšavské Vysoké školy technické, profesor Kazimierz Kolbuszewski – literární historik, Leon Pomirowski – literární historik, Onufry Kopczyński – skladatel, Jan Nose – právník a poslanec Sejmu, Zofia Prauss – poslankyně Sejmu, Krzysztof Radziwiłł – statkář, Eufemia Nowotko – komunistická aktivistka, stejně jako tucet lékařů, mezi nimi Stefania Perzanowska, Romuald Sztaba, Henryk Wieliczański, a konečně zdravotní sestra Wanda Ossowska.
                Transporty z dalších KT přicházeli do Lublinu i Němci – lékař Otto Hett, hudebník Markus Eckstein a inženýr Rudolf Wikelmann, čeští lékaři pplk. Rudolf Glückner, Johann Říha a Zdeněk Wiezner, ze Španělska chemik Janne Colet, z Řecka dělník Nikluras Sotirius, ze Švédska právník Hendrik Zanoli, z Nizozemí úředník Bastiaan van der Eyk, z Belgie učitel Josef Bracops, z Norska student Erling Bauck, z Itálie kuchař Raimond Croce, stejně tak německý komunista Theodor Dewoto.
                Na lublinské nádraží přijížděli vězni v přeplněných dobytčích vagónech bez jakéhokoli sanitárního vybavení. Odtud byli hnáni pod dohledem esesáků do tábora, kde u židovských vězňů proběhla na tzv. „růžovém poli“ předběžná selekce. Rodiny byly odděleny. Tento moment utkvěl ve vzpomínce Haliny Birenbaums následovně: Ustupovali jsme pořád dál, abychom moment odloučení s Chilkem co nejvíce oddálili. Ostatní rodiny se pokoušely o totéž. Synové, otcové, bratři a manželé se loučili se ženami v obrovském spěchu. Lidé se objímali a líbali. Esesmani je brutálně tlačili pořád dál, stříleli na vracející se a tloukli kolem sebe hlava nehlava. Museli jsme být tvrdší než kámen, aby nám bolestí nepuklo srdce. Lidem byl po příchodu do tábora odebrán všechen majetek, přišli o své průkazy, oblečení, předměty osobní potřeby, cennosti a peníze. Jen s velkým štěstím se mohlo podařit propašovat něco do tábora – s pomocí vězeňských funkcionářů.
                Obráni o všechny věci, upomínající je na dosavadní život, byli nazí vězni nahnáni do střihárny vlasů a koupelny. Poté, co byli kvapně ostříháni, vykoupáni, vydezinfikováni lysolem a zaregistrováni, došlo k přijetí do tábora. Dostali pruhované táborové mundůry nebo olejovou barvou označené staré hadry původně civilních obleků, nepadnoucí boty nebo dřeváky.Další fází bylo zanesení vězňů do táborové kartotéky a označení čísly, která od nynějška určovala jejich identitu. V Majdanku nebylo používáno průběžné číslování jako v jiných KT, nýbrž rotační systém. Ten šel do 20 000 a nově příchozí dostávali čísla vězňů zemřelých nebo těch, kteří tábor opustili. Kromě toho byla kartotéka vedena zvlášť pro muže a ženy, přičemž děti dostávaly stejná čísla jako jejich matky. Nadto bylo užíváno velmi diferencovaného značení, ze kterého vyplýval i důvod zavlečení do tábora a státní příslušnost. K tomuto účelu sloužily různě barevné trojúhelníčky. Červený trojúhelník nosili političtí vězni, kteří tvořili v Majdanku většinu. Kriminálníci obdrželi zelený, tzv. asociálové černý, duchovní fialový a homosexuálové růžový. Písmeno (dle německého pravopisu) otištěné na trojúhelníku ukazovalo na státní příslušnost vězně. U obyvatel III. říše byl trojúhelníček obrácen cípem nahoru. Odlišně byli označeni Židé. Nosili šesticípou hvězdu složenou z jednoho žlutého a jednoho červeného trojúhelníku. Početní rukojmí byli v táboře odlišeni červeným obdélníkem. Ruští váleční zajatci měli na oblečení olejovou barvou namalovaná písmena SU (něm. zkratka pro Sovětský svaz). Trojúhelníky byly podobně jako čísla našity na pruhovaném plátně na kalhoty a bundu vězňů. Přes to nosili vězni kolem krku nebo u zápěstí plechovou destičku s vyraženým číslem. Co se dělo potom, vyjadřuje bývalý vězeň Edward Karabanik: Takové individuum přestalo být člověkem, stalo se jen číslem a tím začala jeho bídná existence. V každém rohu na něj číhala smrt, neboť všechny cíle a všechna opatření směřovaly ke zničení v biologickém nebo v psychickém ohledu, anebo v obojím (…).
                 Životní podmínky v táboře vedly k otupění pocitů a reakcí vězňů na utrpení ostatních. Koncentrovali se především sami na sebe. Přestali brát ohled na etické normy, vlastní jim ještě za doby svobody. Všechno podřídili své vlastní existenci. Izolováni a poníženi, stále hladoví, často nemocní, vystaveni zimě a špíně, šikanováni, donuceni k práci, která byla nad jejich síly, žijící v pochybnostech a pocitu bezmocnosti, na zem sraženi atmosférou věčné hrozby smrti, nebyli s to se vzepřít zlu, nýbrž se na něm pasivně podíleli a stali se tak bezvládným nástrojem v rukou zločinců (drábů). Jen lidé neobyčejné osobnosti, silného charakteru a pevných zásad se mohli tomuto zlu ubránit. K této skupině patřili zejména političtí vězni, kteří si nejen vzájemně pomáhali, ale podporovali i své spoluvězně. Tvořili informované skupiny, příkladem jsou například tzv. „rodiny“ v Ženském poli.
                 Přibližně 300 000 vězňů prošlo Majdankem, v táboře jich zemřelo asi 235 000, 45 000 bylo přemístěno do dalších táborů, 20 000 propuštěno, 500 uteklo a 1 500 osob bylo osvobozeno. Tato čísla jsou pouhými odhady.