Pracovní podmínky



     Všichni vězni museli vykonávat často těžkou a vyčerpávající práci. K organizaci práce byly v táboře tvořeny pracovní skupiny, tzv. komanda. Jejich jména se odvozovala od místa a druhu práce. Existovalo přes 300 komand, jejichž velikost závisela na vykonávané práci a kolísala mezi několika až tuctem vězňů. Pracovní skupiny byly podřízeny vedoucím SS; často to byli strážní, dohlížející na komanda. Tito většinou vykonávali službu pomocí kápů, kteří byli podřízeni jednomu nebo více předákům podle toho, jak byly pracovní skupiny silné.
               Podle jejich nasazení uvnitř nebo mimo tábor rozdělilo vedení tábora pracovní skupiny na vnitřní nebo vnější komanda. Díváme-li se na druh vykonávané práce, rozlišujeme 3 skupiny:
1) Pracovní komanda, která byla zaměstnána na stavbě tábora
2) Pracovní komanda starající se o provoz tábora
3) Pracovní komanda, která pracovala pro mimotáborové firmy      V prvním roce existence Majdanku měla stavba tábora absolutní přednost. Uprostřed roku 1942 bylo nasazeno k tomuto účelu skoro 50% vězňů. Rok poté se přidělovalo stále více lidí na úklidové práce, na práci v dílnách a skladech, do táborového zahradnictví i skladů, jakož i k obsluze zařízení k masovému vyhlazování. V září 1943 bylo v těchto oblastech zaměstnáno přes 60% zatčených. Po celou dobu existence KT Lublinu bylo posláno skoro 40% zatčených do různých podniků mimo tábor. Výroba podniků SS – Německého zbrojního průmyslu (DAW), Východního průmyslu (OSTI) a Oděvních závodů (BKW) – se spoléhala skoro výlučně na práci vězňů. Vedle toho i civilní zařízení si nárokovala práci vězňů, mezi nimi Zemědělská centrála, koželužny, Městské prádelny, mlékárny, četnictvo, ředitelství železnic. Vedení tábora propůjčovalo pracovní síly vězňů podnikům proti finanční odměně. Platba nebyla vysoká. Za každý pracovní den jednoho vězně bylo pokladně tábora zaplaceno jen 30 feniků až 4 říšské marky.
                 Druh práce a pracovní podmínky měly rozhodující vliv na osud a naději na přežití vězňů. Zpečetěný byl osud už zařazením do „špatného“ nebo „dobrého“ komanda. Nejlepší možnosti pro přežití v táboře byly v takových skupinách, kde se s vězni zacházelo lidsky, kde si mohli obstarat něco k jídlu, kde byla práce vykonávána pod střechou a nepřesahovala jejich síly. Tyto okolnosti nehrály ovšem žádnou roli v takových komandech, kde kvůli vykonávané práci byli vězni už předem určeni k likvidaci. To byly ty skupiny, které obsluhovaly plynové komory nebo krematorium, nebo které byly nasazeny ke smazání stop zločinů na místech hromadných poprav mimo tábor. V Majdanku byli k těmto pracím využíváni zpravidla Židé a sovětští váleční zajatci.