Životní podmínky



     Životní podmínky vězňů v táboře byly, obzvláště v počáteční fázi, krajně tvrdé a primitivní. Drilichové táborové mundůry nebo civilní obleky přidělované esesmany podle libosti, chránily vězně před chladem zrovna tak málo jako boty. Pořízení doplňkových kusů oblečení, které nebyly zmíněny v táborovém řádu či pokus schovávat a zahřát se kouskem papíru nebo slámy pod oblečením, bylo přísně zakázáno. Také nebylo možné nechat sušit promoklé šaty.
                Dřevěné baráky z jedné vrstvy netěsnících prken pokrytých lepenkou neposkytovaly jedinou, za zmínku stojící, ochranu před počasím. Vězni obtížně snášeli především mráz a vedra. Zpočátku byli vězni hnáni do prázdných baráků, kde spali ve slámě na udupané zemi. Později byla v barácích zřízena podlaha, přidána třípatrová nosítka, později palandy s vaky plněnými pilinami nebo slámou. Na pryčnách bylo zhruba 250 míst na spaní, s přibývajícím počtem transportů zde bylo nacpáno mnohem více lidí. Vězni dostávali po jedné dece, která byla běžně špinavá a zavšivená. Malá železná kamna nemohla vyhřát rozlehlé baráky. Plně kanalizován byl Majdanek až ve 2. polovině roku 1943. Do té doby museli vězni vykonávat svoji potřebu během dne venku na poli nebo v latrínách; v noci, když nebylo dovoleno baráky opustit, do dřevěných beden. V tomto časovém období byla denní mytí vážným problémem. Koupelnu směli vězni použít stále řidčeji, průměrně jedenkrát za měsíc. Všude panující, těžko porazitelná a odstranitelná špína byla dobrou živnou půdou pro krajně obtížný a nebezpečný hmyz, který měl často za následek tyfové epidemie. Vybavení baráků pro ubytování vězňů na poli III bylo obdobné.
                 Den v táboře začínal velmi brzy. Blokoví starší budili vězně podle ročního období buď v pět nebo v šest ráno. Hbitě a za stálého bití se vězni museli kvapně obléci, pečlivě ustlat „postele“ a uklidit barák. Po snídani sestávající z půl litru bylinkového nálevu šli všichni k rannímu apelu. Vězni, kteří v noci zemřeli, museli být vyneseni z baráků a položeni k jejich stěnám. Na apelplatzu se vězni stavěli do řad po pěti a čekali na esesmany provádějící sčítání. Občas zde museli stát několik hodin. Poté byla formována pracovní komanda, která okamžitě na to vycházela. Práce trvala až do setmění s krátkou polední přestávkou. K obědu byl vydáván asi 1 litr polévky s trochou zeleniny a nepatrným množstvím tuku. K večeři dostávali vězni asi půl litru sladové kávy, 300 g chleba a několik brambor. Nad to buď 50 g salámu, margarínu, marmelády nebo sýra. Takové stravování zásobilo tělo asi 1000 kaloriemi, což u těžce pracujících znamenalo hladovou porci. Jídlo bylo připravováno v kuchyních na polích, poté roznášeno v kotlích do jednotlivých bloků a tam pak vězeňskými funkcionáři, ne vždy poctivě, rozdělováno vězňům. Po večeři následoval volný čas, pokud nebylo nařízeno doplňkové zaměstnání. Vězni se směli pohybovat uvnitř polí, navštěvovat své známé v barácích, bylo ovšem přísně zakázáno přiblížit se k oplocení, kde se rozprostíral pět metrů široký pás země oddělený od pole ostnatým drátem a tabulí s nápisem Zóna smrti. Při vstupu do zóny smrti mohl být vězeň bez varování zastřelen. Po večerním apelu a ohlášení nočního klidu bylo zakázáno opouštět baráky. Hlídky na strážních věžích měly bez varování střílet všechny, kteří tento zákaz překročili.
                 Aby vězni dodržovali všechna ustanovení táborového řádu, byl zaveden systém trestů a šikany. Díky přílišné horlivosti mnoha esesáků i mnoha vězeňských funkcionářů bylo mnoho předepsaných rámců táborového pořádku překračováno. Nejčastěji bylo používáno trestů výprasku, kdy bylo na vlastnoručně vyrobené stoličce veřejně vyplaceno 25 až 100 ran na holou zadnici. Zrovna tak nebezpečné bylo hrubé zacházení s vězni při každé nabízející se příležitosti, často bez jakéhokoliv důvodu, kterým chtěli vězeňští funkcionáři demonstrovat svoji moc nad ostatními vězni. Kromě toho byli štváni psy, nuceni k vražedným cvičením, museli stát mnoho hodin mezi dráty plotu nabitých elektřinou, byli pověšeni za dozadu vymknuté ruce, ponořeni v jámě bahna, trestáni stáním několika hodin na apelplatzu nebo jim nebylo vydáno jídlo.
                 Podmínky v táboře byly příčinou oslabení a vyčerpání. Následkem byly nemoci a epidemie. Nejčastější byly nemoci z vyhladovění, průjmy, flegmóna, TBC, dysenterie – úplavice, břišní a skvrnitý tyfus, kurděje, svrab a neurózy. Se stále se zvyšujícím počtem nemocných se zvyšovalo i riziko nákazy, ohrožující nejen samotné vězně. Proto rozhodlo táborové vedení zřídit marodku – nemocnici zvlášť pro muže a ženy, obecně zvanou Revier. Zvláště za tímto účelem byli staženi lékaři z jiných KT. V průběhu války jejich počet stoupal, protože sem byli přiděleni lékaři polští, židovští, ruští, čeští i jeden německý. Vězni tvořili také nejnižší personál v Revieru. I přes jejich obětavou péči nemohly vězeňské nemocniční budovy zcela dostát svému úkolu, což se dalo odvodit ze stálého nedostatku lékařských prostředků, chirurgických nástrojů a lékařských přístrojů, zrovna tak i ze skandálních hygienických poměrů, strašlivého nedostatku místa a hladu. Lékaři nebyli navzdory svým snahám schopni snížit vysokou míru úmrtnosti, kterou se Majdanek vyznačoval mezi jinými KT.
                 Životní podmínky v Majdanku, které byly nejhorší v roce 1942, se trochu vylepšily od začátku roku 1943. Aby se zvýšila produktivita vězňů, schválilo vedení III. říše poskytnout vězňům pomoc. Rodinám zatčených a charitativním spolkům – hlavně Radě pro péči (RGO) a Polskému červenému kříži (PCK) – bylo povoleno posílat do tábora v určitém omezeném množství potraviny, balíčky a nejnutnější léky. Pomoc byla poskytována i ilegálně za přispění charitativních míst: „Pečovatelskou centrálou ilegálních hnutí“ (OPUS), která byla spojena se Zemskou armádou (AK), „Nadspolkovou úmluvou vězňů“ a „Služebnou pro vězněné“, které byly spojeny s Delegaturou polské republiky pro vnitrozemí, Charita spojená s „Lidovým spolkem žen“ (Hnutí sedláků) nebo s katolickou církví, dále i skauti, Potravinové družstvo „Społem“ a hasiči.
                 Činnost těchto organizací byla možná jen díky angažovanosti mnoha obětavých lidí a rozsáhlé materiální podpoře obyvatelstva. K osobám, které se na pomoci v rámci spolků obzvláště zasloužily, patřily: Henryk Woroniecki, Tadeusz Dąbrowski, Janina Suchodolska z RGO a Ludwik Christians z Polského ČK.
                 Začátky pomoci vězňům sahají až do doby výstavby tábora. K prvním patří pracovníci stavebních firem, kteří podporovali vězně za smrtelného nebezpečí pro sebe samotné a své blízké. Část z nich to vykonávala nezištně, mnozí však považovali zaopatřování vězňů za možnost přivydělat si navíc. Časem se na pomocné akci podíleli také obyvatelé města Lublinu a okolí. Zřizovali ve svých bytech pomocná střediska pro vězně. Největší zásluhy měl dům Antoniny Grygové, byty Saturniny Malmové, Walerie Lauberové a jejích dcer Elżbiety Krzyżewské a Kazimiery Jarosińské. Důležitá byla pomoc lékařů – Teodor Lipecki, Cyprian Chromiński, lékárníků – Witold Łobarzewski, Józef Skrycki. Dobré možnosti k navazování kontaktů s vězni vznikaly při práci u venkovních komand (zahrady, skladiště Felin, prádelna a cihelna). Toto humánní jednání lublinského obyvatelstva nemohlo potřeby vězňů uspokojit v plném rozsahu, je to však příklad velké solidarity s vězněnými.
                 Bývalí vězni, aktivní ve „Společnosti pro udržování Majdanku“, věnovali svou vzpomínkou na tyto a jiné nejmenované obyvatele města a regionu Lublin zřízením pamětní desky, která byla instalována na území Památníku k 52. výročí osvobození.