Podzemní hnutí tábora



     Politicky konspirativní aktivity se v Majdanku rozvíjely od počátku  roku 1943, po příchodu četných transportů s polskými politickými vězni. Ačkoli za svobody byli příslušníky různých, často vzájemně nevraživých politických stran, v táboře byli spojeni společným osudem a ideologické rozdíly se tak dostaly do pozadí. Aktivisté různých stran, činní v táboře (Polská socialistická strana, Rolnická strana, Národní strana, Polská strana práce), koncentrovali svoji pozornost především na průzkum poměrů v táboře a péči o záchranu spoluvězňů.
             Díky zprostředkování organizací, k nimž náleželi, získávali informace o situaci na frontách, které dále rozšiřovali mezi vězně. Současně informovali vnější svět o životních podmínkách v táboře a získávali pomoc zvenčí ve formě potravinových balíčků a léků.
             Nejúspěšnější byli příslušníci stran, z nichž se skládala vláda republiky Polska v exilu. Vytvořili v Majdanku vnitřní síť (Armia Krajowa, Zemská armáda, dále jen AK), řízené štábem pěti osob. Na jeho špici byl plukovník Wladyslaw Smereczynski, který byl před zatčením velitel okrsku Zemské armády ve Lvově. Jemu byli podřízeni staří ve vězeňských polích : Wanda Orloš, Stanislaw Poniatowski, Stanislaw Zelent, Michal Gancarz a Henryk Wieliczanski. Spojení s  lublinským krajským velitelstvím AK bylo udržováno činností jeho pobočky Ústřední péče OPUS, která k tomuto účelu založila zvláštní sekci s krycím názvem Sahara pod vedením Wandy Szupenko. Jak bylo zdůrazněno v jedné informační zprávě skupiny OPUS, měla konspirativní činnost Zemské armády (AK) následující cíle : sledovat život tábora, zjišťovat přítomnost určitých osob v Majdanku, informovat krajské velitelství o potřebách vězňů, udělování instrukcí a návodů, materiální a morální opatrování vězňů (potravinové balíčky, peníze a dopisy), shromažďování cenných elementů. Zprávy o situaci v táboře byly dále předávány delegaturou vlády pro vnitro politickým státním úřadům v Londýně. V tam vydávaných polských novinách (Dziennik Polski) informovali světovou veřejnost o roli KT Lublin v nacistické vyhlazovací politice.
              Vedle Zemské armády AK byly v Majdanku činné v menším měřítku i jiné politické skupinky. Jedna cela Polské strany práce byla založena dvěma lékaři, povstalci z varšavského ghetta, Józefem Plancmanem a Goldbergem. Z iniciativy vězňů spojených s Polskou stranou práce a Národní stranou vznikl Orlí spolek vedený Pawelem Dabekem, Kasimierzem Malinskim a Mieczyslawem Osinskim. Politickou práci vykonávali vedle toho i sovětští váleční zajatci a Židé ze Slovenska seskupení kolem generála Karbyszewa, ale vědomí toho je nepatrné jak dříve tak nyní.
              Jednou z možností, jak si zachránit život, byly pokusy o útěk, které probíhaly během celé existence Majdanku. Pokusy o útěk byly inspirovány táborovými organizacemi nebo podnikány spontánně, jak skupinově, tak individuálně. Mezi uprchlíky převládali sovětští váleční zajatci, Poláci a Židé. Známé jsou i dva případy útěku Němců. Dohromady se dostalo pomocí útěku na svobodu asi 500 vězňů. 200 z toho uteklo z Majdanku a z práce mimo tábor, dalších 300 během transportu do jiných táborů. Pokus o útěk vyžadoval velkou odvahu a byl spojen s obrovským rizikem. Uprchlíci byli hledáni policejními úřady pomocí zatykače a zatčení byli poté zpravidla týráni a odsouzeni k smrti.
              K nejznámějším případům se řadí masový útěk sovětských válečných zajatců v březnu 1942, při němž část z nich přišla o život, mnozí se ale zachránili. Za zmínku stojí i smělé pokusy o útěk přes odtokový kanál v zahradnictví v březnu 1944, dále útěk přes přestřižené dráty u strážnice na poli IV, zrovna tak i útěk autem táborového velitele v květnu téhož roku 1944.