Projekt Euthanasie



     Projekt Euthanasie byl berlínským oddělením "T4" prováděným programem pro kontrolované vyhlazování mentálně postižených a nevyléčitelně nemocných, oficiálně v období mezi 1939 – 1941. Během těchto let režim Adolfa Hitlera systematicky usmrtil okolo 75 000 – 250 000 lidí s duševním či tělesným postižením. Neoficiálně bylo prováděno také po roce 1941, zabíjení se však stalo méně systematickým. Název pro oddělení T4 byl odvozen od adresy Tiergartenstrasse 4 v Berlíně, kde se nacházela vila se sídlem Generální nadace pro blahobyt a institucionální péči (Gemeinnützige Stiftung für Heil- und Anstaltspflege). Tento úřad fungoval pod řízením Philippa Bouhlera, vedoucího kanceláře Adolfa Hitlera a Dr. Karla Brandta, Hitlerova osobního lékaře. Vila již neexistuje, její umístění však připomíná na Tiergartenstrasse pamětní deska.
     Program Euthanasie vznikl na půdě politiky rasové hygieny v rámci nacistické strany, s vírou, že němečtí občané potřebují být očištěni od rasově nespolehlivých elementů, které v sobě zahrnovaly občany s postižením. Program se stal důležitým precedentem pro Holokaust Židů v Evropě.
     Program nese název Euthanasie a tento výraz byl ve své době používán také těmi, kteří měli provádění programu na starosti, ale měl málo společného s termínem euthanasie, jak se v současnosti používá. Program nebyl motivován zájmem o blahobyt těch, kteří trpěli, nýbrž většina zabitých nebyli trpící. Byl prováděn primárně dle diktátu ideologie rasové hygieny a sekundárně redukovat náklady státu na péči o postižené jedince v době, kdy stále větší finanční priorita režimu byla na zbrojení. Většinou byl prováděn bez souhlasu lidí nebo jejich rodin. Nacistická verze "euthanasie" byla založena na práci Adolfa Josta, který vydal v roce 1895 dílo Právo na smrt. Jost argumentoval, že kontrola nad smrtí jedince patří bezvýhradně do kompetence sociálního organismu, tzn. státu. Toto je v přímém rozporu s Anglo-americkým pojetím euthanasie, která vychází z individuálního práva na smrt, která je nedílnou součástí lidských práv. Oproti tomu dává Jost toto právo státu.
     Ústavy Euthanasie neposkytly pouze techniku zabíjení, ale hlavně vycvičené "odborníky a personál", připravené pro uplatnění svých zkušeností právě v vyhlazovacích táborech ve východním Polsku.