Beĺžec



     Vyhlazovací tábor Beĺzec začali nacisté budovat počátkem listopadu 1941. Území se nacházelo blízko železniční výhybky ke stanici Bełżec ve východním Polsku a tábor se stal prvním vyhlazovacím táborem tzv.Operace Reinhard. Právě zde měla být otestována technologie zabíjení, která byla propracovávána v institucích projektu Euthanasie.
     Rozlohou se jednalo o malý tábor, rozkládal se na území velikém 270 x 270 m. Obehnán byl ostnatým drát s důmyslným maskováním a dělil se na dvě části. Jedna byla určena pro obsluhující personál, tzn. židovské vězně, kteří byli po příjezdu transportu vybráni na práci v táboře. Druhou tvořily plynové komory, v nichž probíhala samotná likvidace vězňů. První testy funkčnosti plynových komor byly provedeny na konci února 1942 za použití carbonu monoxidu, který produkoval naftový motor o výkonu 250 koňských sil. 17. března 1942 byl spuštěn vyhlazovací program na plné otáčky. V první fázi se k plynování v Beĺzecu používaly 3 plynové komory.
          Prvním velitelem tábora Bełżec se stal Christian Wirth. Tento sadistický muž si s sebou z projektu Euthanasia přivezl vycvičený osvědčený personál a právě v Belzci měla přijít první zatěžkávací zkouška. Uvést do praxe systém zabíjení a dalších, zabití vězňů předcházejících i následujících, kroků. V srpnu 1942 byl Wirth vystřídán Gottliebem Heringem a to poté, co byl Wirth převelen za účelem převzetí Treblinka a zajištění jeho bezproblémového chodu. O samotnou ostrahu tábora Belzec se staralo 20-30 esesmanů a 90-120 ukrajinských dozorců, vycvičených v tréninkovém táboře Trawniki.
TRANSPORTY (seznam v odkazech)
     První velký transport Židů, určený k vyhlazení, přijel do tábora  17.března 1942 z Lublinu. Toto datum je považováno za počátek Operace Reinhard. Během 4 neděl, od 17.března do 14.dubna, bylo z ghetta v Lublinu do Bełżecu odvezeno 30 000, z celkových 37 000 obyvatel ghetta. Souběžně přijíždělo také dalších asi 18-20 000 Židů z okresu Lublin. Ze Lvova přijel první transport přes Zolkiewo, města asi 50 km jihozápadně od Beĺžecu. Transport tvořilo asi 700 Židů a do cílové stanice přijel 25.března 1942. Postupně, do dvou týdnů, až do 6.dubna 1942, přijelo z okresu Lvov dalších asi 30 000 Židů. Celkem bylo v táboře během těchto čtyř týdnů mezi zmiňovaným 17.březnem do 14.dubnem 1942 zavražděno asi 80 000 Židů. Poté byly transporty zastaveny. Na konci dubna 1942 Christian Wirth a jeho sbor esesmanů opustili tábor a Wirth se vydává do Berlína. 
     Začátkem května 1942 navštívil v Lublinu inspektora Operace Reinhard Odilo Globocnika SS Oberfuhrer Brack z Berlína. Globocnik žádá návrat Wirtha a jeho lidí, prosí dále o další osoby, které již mají za sebou zkušenosti z programu Euthanasia. V polovině května 1942 se tedy Christian Wirth vrací do Bełżecu. V krátké době přijíždí další transporty z Lublinu a z Krakowa, celkem asi 22 000 Židů. Wirth si čím dál tím více uvědomuje, že s narůstajícím počtem transportů již nebudou stávající dřevěné komory dostačovat a tak se deportace na čas zastavují, což trvalo až do konce června. V této době se začaly stavět nové plynové komory. Tím skončila tzv. první fáze fungování tábora Beĺzec.
     Další transporty začaly přicházet v 2.týdnu měsíce července a příjezdy se držely stanoveného harmonogramu až do prosince, kdy byly esesmany zastaveny, neboť tehdy již byla většina Židů, žíjících na území Generálního guvernantu, vyvražděna. Celkem bylo do Bełżecu přivezeno 130 000 Židů z oblasti Krakowa, 225 000 z oblasti Lvova. Další tisíce z Lublinu, Radomu a dalších. Zaplynováno bylo v táboře na 600 000 Židů, dalšími oběťmi bylo několik stovek Romů.
POHLED DO ŽIVOTA V TÁBOŘE
     Když přijel transport do stanice Bełżec, jeho asi 40-60 vagónů bylo přerozděleno do několika oddělených transportů. Bylo to způsobeno tím, že kapacita příjmu v táboře byla nanejvýš pro asi 20 vozů. Až poté, co byla jedna část transportu odbavena a ten se vrátil již prázdný, mohla do tábora vjet jeho další část. Proces od příjezdu vlaku do stanice po zaplynování trval zpočátku asi 3 - 4 h, později 1 - 1,5 h. Transport doprovázejícím dozorcům, stejně jako německým a polským železničářům, byl vstup do tábora přísně zakázán. Železničáři byli speciálně vybíraní a tvořili spolehlivý tým.
     Na základě konceptu vyhlazovacího procesu následovala tato procedura: Tábor vypadal mírumilovně, příchozí neměli možnost zahlédnout ani žádné hromadné hroby, ani plynové komory. Věřili, že přijíždí do transitního tábora, všechno tomu nasvědčovalo. Na úvod přišlo na řadu uvítání velitelem tábora či jiným jím určeným esesmanem. Židé se prý ocitli na místě, kde budou rozděleni na práci do blízkého okolí. Nejprve se měli všichni vysvléknout a jít do koupelny; bylo jim řečeno, že se po cestě vykoupou a vydezinfikují. Po koupeli prý dostanou i čisté oblečení a budou převezeni do pracovního tábora. Co je čeká nechápali ani po selekci na základě pohlaví, ani po svlékání, ba dokonce ani po ostříhání vlasů. Spíše vše posilovalo dojem, že se jdou skutečně koupat. Jako první šli muži, následovaly ženy a děti. Zabitím mužů jako prvních se mělo předejít eventuálním problémům s odporem. Plynová komora připomínala pravou koupelnu. 
     Během prvních týdnů fungování tábora byli někteří mladí a silní muži vyselektováni během odbavování transportu na pár dní práce v objektu. Později bylo takto "naživu" drženo kvůli práci v táboře na 700-1000 vězňů, kteří byli podle činnosti rozděleni do tzv. pracovních komand. Jako tomu bylo i v jiných táborech, každé pracovní komando mělo svého kápa, který byl z řad vězňů a který platil za vězeňského vedoucího. Byl jím buď služebně nejstarší vězeň nebo nacisty dosazený, pro ně vhodný vězeň. Většina těchto komand byla umístěna do tábora II. Vězni byli nuceni vytahovat těla z plynových komor a pokládat je do otevřených jam. Mnoho vězňů bylo zaměstnáno při třídění oděvů, zbylých věcí a jejich ukládání do skladišť. Ostatní museli vynášet z vagónů ty, co během transportu zahynuli a pomáhat z vlaků těm, co nemohli sami chodit. Tito nemohoucí vězni byli zastřeleni. Práce byla vězněm vykonávána po dobu několika dní nebo týdnů. Každý den byli někteří zabiti, nebo vyměněni za nové příchozí.
Na tomto místě je však zapotřebí zdůraznit, že chod tábora nebyl stejný na počátku jeho fungování a na konci. V průběhu celé doby se řešili neustále nové problémy spojené s množstvím přicházejících lidí a se zajištěním příslušné kapacity, s následným velkým množstvím těl a jejich likvidací. Zde v Belzci však byl po pár měsících vyvinut již tak dokonalý systém, že ten potom mohl být implementován i v jiných zařízeních.
VÝPOVĚĎ DOZORUJÍCÍHO ČLENA SS
     Esesman Karl Alfred Schluch, bývalý zaměstnanec projektu Euthanasia,  strávil v Bełżecu asi 16 měsíců, a popisuje, co se dělo v táboře: „Odbavování transportů provádělo jedno pracovní komando, vedené kápem. Bylo na ně dohlíženo dvěma nebo třemi Němci z tábora. To byla jedna z mých povinností. Když byl transport odbaven, ti, co mohli chodit, se vydali na své shromažďovací místo. Během odbavování jsme Židům řekli, že jsou zde kvůli přerozdělení, ale že se půjdou nejdříve vykoupat a vydesinfikovat. Projev míval Christian Wirth, byl překládán jedním židovským kápem. Hned poté byli vedeni do svlékárny. Jedna byla pro muže, druhá pro ženy a děti. Když se svlékli, muži, kteří byli odděleni od žen a dětí, byli vedeni skrz tzv. „koridor“. Nemůžu si už vzpomenout, kdo byl velitelem svlékárny, protože jsem tam nikdy nesloužil, jenom si pamatuji, že tam byly různé hromady, části oděvů, cennosti apod. Moje umístění bylo v koridoru, hned v sousedství svlékárny. Wirth mě sem umístil, protože věřil, že mám schopnost působit uklidňujícím efektem na Židy. Když opustili svlékárnu, vedl jsem je přímo do plynové komory. Věřím, že jsem jim tu cestu zlehčoval, musel jsem používat slova a výrazy, které by je přesvědčili, že se jdou opravdu koupat. Židé vešli do plynové komory, Hackenholt nebo jemu podřízení Ukrajinci dveře bezpečně zamknuli. Poté nastartoval motor, kterým bylo plynování prováděno. Po 5-7 minutách, tento čas však pouze odhaduji, se někdo podíval dovnitř kukátkem, jestli už jsou všichni mrtví. Až potom byla otevřena zadní venkovní brána a pustil se dovnitř čerstvý vzduch. Už si nevzpomínám, kdo přesně se díval tím kukátkem, ale podle mého soudu se podíval aspoň občas každý z nás. Když byla komora vyvětrána, komando vedené kápem, začalo vytahovat mrtvé ven. Občas jsem tu velel také já. Můžu proto dát přesný popis, co se tu odehrávalo, přímo jsem tomu asistoval. Židé byli velice těsně namačkáni jeden k druhému. Proto neleželi na zemi, ale byli v závislosti na směru, jeden vpředu, druhý vzadu, propletení do sebe. Přinejmenším několik z těl bylo špinavých od výkalů a moči, ostatní částečně pozvracení. Mohl jsem vidět, že jejich rty a konečky nosů, byly zbarveny do modrého odstínu. Někteří měli oči zavřené, jiní v sloup. Těla byla vytažena z komory, prohlédnuta „zubařem“, který je zbavoval zlatých zubů nebo prstenů, pokud nějaké měli. Věci vhazovali do kartónové krabice, která stála opodál. Těla byla potom vhozena do velkých otevřených hrobů, jam“.
     Když byly jámy plné těl, byly zakryty tenkou vrstvou zeminy. Jako výsledek horka, rozkládacího procesu a samozřejmě občas i vody, která se dostávala do jámy, těla nabobtnávala a tenká vrstva hlíny se prorazila. Ty, kteří po příjezdu do tábora nemohli chodit, dozorci položili na otevřené jámy, plné těl, a jednoduše je zastřelili.
     Další esesman Robert Juhrs, který nastoupil službu v Bełżecu v létě 1942, popisuje, jak byly tyto popravy prováděny : „Na počátku podzimu 1942 přijel velký transport a já jsem byl nasazen na odbavovací rampu. Vagóny transportu byly opravdu přeplněny a mnoho Židů nemohlo chodit. V tom zmatku se mohlo stát, že jistý počet Židů byl hozen na zem a tam ušlapán. Jindy nemohli jít do svlékárny. Jako obvykle se při odbavování objevil velitel Hering, který mi nařídil, abych tyto nemohoucí Židy zastřelil. Židé byli odvedeni k bráně židovským pracovním komandem, potom zase jinými k pohřebním jámám. Hodili je na ostatní mrtvé a byli zastřeleni. Byli víc mrtví než živý. Je těžké vůbec popsat podmínky na dlouhé cestě transportu v tak přeplněných vagónech. Jejich zastřelení jsem proto vnímal jako milost a jejich osvobození“.
     Mezi prosincem 1942 a v průběhu 1943 byly masové hroby otevřeny, těla byla exhumována a spalována, jako součást „Akce 1005“. Když to bylo dokončeno, tábor byl rozebrán a zbývajících asi 600 Židů bylo posláno do Sobiboru. Nacisté území přetvořili na farmu, kterou takto předali jednomu ukrajinskému dozorci.
     Dnes je bývalý tábor polská národní památka. Pouze několika jedincům se podařilo z Bełżecu utéci a jeden z nich, Rudolf Rederer, se o své vzpomínky podělil .. (viz odkazy)
     Poválečný proces se konal v lednu 1965 v Mnichově, jako obžalovaní zde předstoupili velitel Josef Oberhauser a šest dalších SS manů.