AKCE REINHARD
Akce Reinhard (Operace Reinhard) byla krycím názvem pro plán nacistického Německa během 2.světové války, jehož cílem bylo vyhlazení židovského obyvatelstva na území
okupovaného Polska. Operace dostala název po Obergruppenfuehrerovi,
Generálovi SS Reinhardu Heydrichovi, veliteli RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který byl zavražděn československými parašutisty v červnu
1942 v Praze. RSHA byl mimojiné úřadem, který byl přímo odpovědný za
koordinaci deportace evropských Židů do vyhlazovacích táborů v okupovaném
Polsku. Jednalo se o největší jednotlivou genocidu židovského obyvatelstva
za období 2.světové války, která byla důsledkem obsazení východní Evropy
a časti Sovětského svazu německou armádou a za oběť ji padlo podle odhadů
přibližně 1 650 000 Židů.
Úspěšné provedení Akce Reinhard dostal na starost Brigadefuhrer SS
Odillo Globocnik, který podléhal přímo Reichsfuehrerovi SS Heinrichu
Himmlerovi, ale jako velitel SS a policie v Generálním gouvernementu Obergruppenfuhrerovi
SS Friedrichu Krugerovi. Za organizaci a osazenstvo akce byl zodpovědný
Sturmbannfuhrer SS Hermann Hofle. Velitelství Akce Reinhard sídlilo
v Lublinu a stavební odbor v Zamošči. Židům odcizený majetek byl
skladován v prostoru opuštěného letiště v Lublinu.
Samotná fyzická likvidace byla prováděna ve 3 vyhlazovacích táborech,
Beľzec, Sobibor a Treblinka, které se nacházely v blízkosti největší koncentrace polských Židů, tj. v regionech Varšava, Krakow, Radom, Lublin a Lvov. Na uvedených lokalitách tehdy žilo přibližně 2,284 mil.Židů. Pro nacisty byla daná skutečnost
velmi příznivá, neboť deportace nemusely být prováděny na velkou
vzdálenost, okolí táborů byla často velmi řídce osídlena, v těžko
přístupných místech, v lesích či uprostřed bažin, nicméně však v dosahu železničních
tras, výhodných pro snadnou dopravu transportů.
Umístění táborů sloužilo také zároveň jako zastírací záminka, pro přesun
Židů do ghett a pracovních táborů na východě. Vymizení Židů z Generálního
gouvernementu mohlo být vysvětleno jejich vystěhováním do okupovaných území v
Sovětském svazu.
Hlavní těžiště celé akce spočívalo na zkušenostech z tehdy
ukončeného programu Euthanasie. Jednalo se o berlínským oddělením "T4" kontrolované vyhlazování mentálně postižených a nevyléčitelně nemocných. Ústavy Euthanasie neposkytly pouze techniku zabíjení, ale hlavně vycvičené
"odborníky", připravené pro uplatnění svých zkušeností právě v těchto vyhlazovacích táborech ve východním Polsku.
Personál táborů tvořilo asi 25-35 německých SS-manů, kteří zde byli za účelem
udílení rozkazů a nařízení, a asi 90-130 ukrajinských dozorců, jenž měli
na starosti vykonávání strážných úkolů. Veškerá fyzická práce spojená
s vyhlazovacím procesem byla postavena na práci 700-900 židovských vězňů,
kteří také byli za tímto účelem v táboře drženi. Žádných dalších vězňů v táborech zapotřebí nebylo. Tábory byly relativně malé a kompaktní, což umožňovalo permanentní a přísnou kontrolu
nad celým prostorem a nad všemi aktivitami.
Materiál, užitý na výstavbu táborů, tj.
stavební dřevo, cihly a prostředky na vyhlazování, což v praxi znamenalo pouze jednoduchý
motor z vysloužilého tanku a nafta (tzv. Wirthova metoda), bylo možno obstarat v okolí. Tábory stavěli místní
dělníci a židovští vězni. Všechny tyto složky činily celou operaci
nezávislou na okolních i vzdálených faktorech. Systém zabíjení, vynalezený
Christianem Wirthem, mohl zavraždit denně desítky tisíců Židů,
vše pouze v těchto 3 táborech. Realizace vyvražďovacích metod spadal celá do kompetence právě Christiana Wirtha.
Stránky jsou doplněny o informace o koncentračním táboře s vyhlazovacím procesem Majdanek.
Počítadlo