AKCE REINHARD


     Akce Reinhard (Operace Reinhard) byla krycím názvem pro plán nacistického Německa během 2.světové války, jehož cílem bylo vyhlazení židovského obyvatelstva na území okupovaného Polska. Operace dostala název po Obergruppenfuehrerovi, Generálovi SS Reinhardu Heydrichovi, veliteli RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad), který byl zavražděn československými parašutisty v červnu 1942 v Praze. RSHA byl mimojiné úřadem, který byl přímo odpovědný za koordinaci deportace evropských Židů do vyhlazovacích táborů v okupovaném Polsku. Jednalo se o největší jednotlivou genocidu židovského obyvatelstva za období 2.světové války, která byla důsledkem obsazení východní Evropy a časti Sovětského svazu německou armádou a za oběť ji padlo podle odhadů přibližně 1 650 000 Židů.
     Úspěšné provedení Akce Reinhard dostal na starost Brigadefuhrer SS Odillo Globocnik, který podléhal přímo Reichsfuehrerovi SS Heinrichu Himmlerovi, ale jako velitel SS a policie v Generálním gouvernementu Obergruppenfuhrerovi SS Friedrichu Krugerovi. Za organizaci a osazenstvo akce byl zodpovědný Sturmbannfuhrer SS Hermann Hofle. Velitelství Akce Reinhard sídlilo v Lublinu a stavební odbor v Zamošči. Židům odcizený majetek byl skladován v prostoru opuštěného letiště v Lublinu.
     Samotná fyzická likvidace byla prováděna ve 3 vyhlazovacích táborech,  Beľzec, Sobibor a Treblinka, které se nacházely v blízkosti největší koncentrace polských Židů, tj. v regionech Varšava, Krakow, Radom, Lublin a Lvov. Na uvedených lokalitách tehdy žilo přibližně 2,284 mil.Židů. Pro nacisty byla daná skutečnost velmi příznivá, neboť deportace nemusely být prováděny na velkou vzdálenost, okolí táborů byla často velmi řídce osídlena, v těžko přístupných místech, v lesích či uprostřed bažin, nicméně však v dosahu železničních tras, výhodných pro snadnou dopravu transportů.
     Umístění táborů sloužilo také zároveň jako zastírací záminka, pro přesun Židů do ghett a pracovních táborů na východě. Vymizení Židů z Generálního gouvernementu mohlo být vysvětleno jejich vystěhováním do okupovaných území v Sovětském svazu.
     Hlavní těžiště celé akce spočívalo na zkušenostech z tehdy ukončeného programu Euthanasie. Jednalo se o berlínským oddělením "T4" kontrolované vyhlazování mentálně postižených a nevyléčitelně nemocných. Ústavy Euthanasie neposkytly pouze techniku zabíjení, ale hlavně vycvičené "odborníky", připravené pro uplatnění svých zkušeností právě v těchto vyhlazovacích táborech ve východním Polsku.
     Personál táborů tvořilo asi 25-35 německých SS-manů, kteří zde byli za účelem udílení rozkazů a nařízení, a asi 90-130 ukrajinských dozorců, jenž měli na starosti vykonávání strážných úkolů. Veškerá fyzická práce spojená s vyhlazovacím procesem byla postavena na práci 700-900 židovských vězňů, kteří také byli za tímto účelem v táboře drženi. Žádných dalších vězňů v táborech zapotřebí nebylo. Tábory byly relativně malé a kompaktní, což umožňovalo permanentní a přísnou kontrolu nad celým prostorem a nad všemi aktivitami.
     Materiál, užitý na výstavbu táborů, tj. stavební dřevo, cihly a prostředky na vyhlazování, což v praxi znamenalo pouze jednoduchý motor z vysloužilého tanku a nafta (tzv. Wirthova metoda), bylo možno obstarat v okolí. Tábory stavěli místní dělníci a židovští vězni. Všechny tyto složky činily celou operaci nezávislou na okolních i vzdálených faktorech. Systém zabíjení, vynalezený Christianem Wirthem, mohl zavraždit denně desítky tisíců Židů, vše pouze v těchto 3 táborech. Realizace vyvražďovacích metod spadal celá do kompetence právě Christiana Wirtha.
    Stránky jsou doplněny o informace o koncentračním táboře s vyhlazovacím procesem Majdanek.